Za těmi, co zaplatili za svůj původ

Krásný den!

Dneska vás na závěr našeho kalendáře pozvu ještě na jeden výlet. Zaprvé abyste o Vánocích úplně nezlenivěli, ale taky, protože Vánoce jsou svátky, kdy se scházíme s těmi nejbližšími a ne všichni si to můžou nebo mohli dopřát, protože jim to bývalý režim neumožnil. O čem, že to tady mluvím? Dneska vás zvu do památníku Terezín, kde zemřel nejen žid či položid a na smrt jich odešlo také nemálo.

Předpokládám, že jste očekávali nějaký optimističtější článek, ale podle mě je potřeba si připomínat i takovéhle události a to i teď v období svátků. Takže, jak že jsem se do Terezína dostala na návštěvu já? My to měli jako školní exkurzi, takže jsme si jak velkou tak malou pevnost s průvodci  dozvěděli se tak mnoho zajímavých informací.

První, co by asi stálo za zmínku je fakt, že Terezín nikdy nesloužil jako vyhlazovací tábor, ale pouze jako přestupní stanice při transportu dál např. do Osvětimi nebo prostě jako židovské ghetto. Židé a položidé sem byli postupně posíláni s velmi omezenými informacemi a němečtí židé byli dokonce obeznámeni s tím, že jedou do lázní, což samozřejmě nejeli. Podmínky měli otřesné, bydleli v zavšivených a jinak zabreberkovaných pokojích po tolika, že si to dneska ani představit nedokážeme. Jídla dostávali omezeně a ještě to většinou bylo dosti nepoživatelné.

Ti, kterým zůstali někteří členové doma, měli štěstí, že jim od nich ještě mohly chodit nějaké balíčky alespoň minimálně jim zpříjemňující tenhle hrůzostrašný pobyt. Navenek se ovšem všichni tvářili, že se nic neděje a Terezín je normální město jen pro židy. Takhle se jim povedlo obelhat i Červený kříž, který přijel na kontrolu a oni jeho zástupce provedli pouze vybranými vylepšenými ulicemi, kde dokonce dočasně zřídili obchody, školu i banku!

Nic z toho samozřejmě normálně neexistovalo a pokud chcete vidět zápisky a vzpomínky zde vězněných lidí, určitě navštivte místní muzeum. Samotná velká pevnost vám totiž asi moc obrázek neposkytne, neboť tam není nic moc strašného k vidění, jde o docela pěkné město.

Víc zachovalá je malá pevnost, která sloužila jako vězení. Zde byly podmínky samozřejmě ještě horší a na asi 4 m2 bydlelo třeba i 18 lidí. Jídlo už téměř nedostávali, léčit se v podstatě nesmělo a pobyt zde přežilo jen pár šťastlivců. Židé téměř žádní, ti byli buďto umučeni prací, hladem a podmínkami nebo ihned následně posláni do vyhlazovacího tábora. Nežidovští vězni, kteří zde byli taky vězněni, měli podmínky o trochu lepší nicméně kvůli neskutečně špinavým prostorům a neskutečné práci ani oni často nepřežili. Utéct se povedlo jen asi 3 lidem.

S útěky z ghetta to bylo o poznání jednodušší, jenže ti lidé byli tak zblblí, že se kolikrát jen chodili kouknout ven a pak se zase vrátili. Nicméně pár lidem se to povedlo a my měli dokonce možnost zažít jednu besedu s takovou šťastnou pamětnicí.

Pokud se vám někdy taková příležitost naskytne, využijte ji, pokud ne, zajeďte se sem podívat alespoň sami. Myslím, že nebudete litovat a odnesete si zážitek, na který se úplně nezapomíná, ovšem i o takových  historických obdobích je potřeba mluvit.

Pojďte sem proto vzpomenout na ty, pro které Vánoce nebyly svátky klidu a míru a kteří mnohdy jen na svůj původ doplatili smrtí či celoživotním traumatem.

Byli jste někdy v Terezíně, jiném židovském ghettu či koncentračním táboře?

Tak klid a mír aspoň vám ♥

FOTOdeníček-Pohodový týden v přímořském ráji

Čauky všem!

Prázdniny jsou už bohužel za námi, já bych se ale ještě strašně ráda s vámi podělila o jeden svůj skvělý zážitek. Po 10 letech jsem totiž zase letěla letadlem a zažila neskutečně skvělý a odpočinkový týden na Rhodosu a právě z něho bych vám v následujících pár řádcích nejen popsala, co jsem zažila, ale hlavně bych vám z něho ráda ukázala nějaké fotky, které mají své jedinečné kouzlo a já osobně jsem na ně moc pyšná. A tak, i když normálně tady sdílím hlavně výlety a akce v České republice, dneska uděláme výjimku a přesuneme se za hranice. Tak jdeme na to…

Na Rhodos jsme odletěli v neděli asi v pět ráno, takže jsme pak na ostrově měli před sebou v podstatě ještě celý den, což bylo naprosto skvělé, protože nás ihned ubytovali (asi kolem 10:00) a my mohli vyrazit poprvé k bazénu. U toho jsme strávili tak půlku dovolené, protože jsme ji pojali opravdu hodně odpočinkově a navíc u tohoto bazénu probíhal naprosto skvělý animační program. To je něco, co musím na hotelu Belair Beach, kde jsme byli ubytováni taky určitě vyzdvihnout, protože v podstatě celý den jste neměli čas se nudit a aktivity jako vodní ala volejbal, šipky nebo třeba vodní aerobic nám neskutečně oživily naše jinak plavací a válecí dny právě u bazénu a moře.

Když se ale ještě vrátím k bazénu, u hotelu jsme měli k dispozici celkem 2, jeden opravdu hlavně na plavání, na ten jsme měli výhled z pokoje, ale paradoxně jsme u něj strávili jen jedno dopoledne, neboť daleko víc nás bavil bazén druhý určený spíš na blbnutí ve vodě a nabízel taky krásný výhled na moře, skoro bych až řekla, že to byl v jedné své části takový „instagramový bazén“.

To hlavní, kvůli čemu jsme ale na Rhodos přijeli, bylo samozřejmě moře. Pokud sem někdy pojedete, určitě doporučuju pláže na západním pobřeží u Egejského moře. Moře 24/7 žije, tzn. bez vln ho prostě neuvidíte, jen vždy záleží, jak moc velké vlny budou, protože některé dny to bylo jen takové malé houpání, ale třeba poslední náš den to byly vlny, ve kterých jsme se až báli koupat. I tak to byl ale neskutečný zážitek.

Co je dobré ale určitě zmínit, tak moře je dost slané, a tak když vám nateče do očí, není to vůbec nic příjemného a nejlepší je si je propláchnout sladkou vodou. Nicméně zase pláže jsou naprosto úchvatné, nejsou plné lehátek, jsou kamenité, případně písečno-kamenité a je z nich neskutečný výhled na západy slunce. No a koupat se při takovém západu slunce? Nebo třeba běžet po pláži na takový večerní výběh? (O tom si kdyžtak můžete přečíst na našem instagramu…) To jsou nezapomenutelné zážitky, které bych přála každému z vás.

Abyste si ale nemysleli, že jsme všechny dny leželi jen rozvalení u moře či bazénu, jedli all inclusive jídlo, opalovali se a koupali, musím s vámi sdílet i fotky z našeho jednodenního výletu po části ostrova. Na předposlední den naší dovolené jsme si totiž půjčili z místní půjčovny auto a zajeli jak do hlavního města Rodos, kde se nachází spousta typických řeckých domů a malých uliček.

Tak jsme také zavítali k jednomu amfiteátru a starořecké aréně.

A i do místní rezervace „Sedm pramenů“ (Epta piges), kde se nachází potok s překvapivě sedmi prameny, kterým můžete po kotníky projít tunelem dlouhým 180 metrů až téměř k vodopádům, které se mohou někomu zdát malé, ale mně osobně přišly naprosto nádherné a dají se u nich udělat krásné fotky. Jediné, co mi v této rezervaci chybělo byly nějaké informační tabulky, co vlastně můžeme vidět a tak, ale jinak rozhodně skvělý zážitek.

Stejně jako návštěva olivového háje, kam jsme omylem zabloudili při cestě na vyhlídku, kam se dá dost vysoko sice vyjet autem, ale i tak je to stoupání v horku až nahoru dost náročné, ale určitě za to stojí 🙂

Jinak ještě na závěr k počasí a hotelu, kde jsme bydleli. Na tom západním pobřeží pořád krásně pofukuje, takže i když teploty byly v půlce srpna kousek nad 30°C, vůbec jsme neměli pocit nějakého nesnesitelného horka, ale zase bylo potřeba kvůli tomu nepodcenit mazání opalovacím krémem, což se nám hned první den trošku povedlo 😁

Nicméně třeba poslední den hlavně večer foukalo tolik, že večerní program musel být přesunut dovnitř, neboť venku i židle musely být na sobě po 2, jinak po terase létaly 😅 A tím jsem se dostala tak nenápadně i k hotelu. Ten byl moc pěkně zařízený, čistý, o bazénech už jsem psala, jídlo bylo skvělé, lidé neskutečně milí a vždy večer dole v baru probíhalo nějaké vystoupení či jiný program třeba v podobě karaoke show nebo kabaretu. Což byla vždycky krásná tečka za celým dnem. No a moře bylo hned přes silnici, prostě líp jsme si vybrat nemohli.

A kde jste letos byli vy? A byli jste se svým výběrem spokojeni?

Napište mi určitě do komentářů a já se na vás budu těšit zase u dalšího článku ♥

Co se děje, když cestování skončí? – #najednotema

Čauky všem!

Jako druhé téma článků ze série #najednotema jsme zvolily cestování a protože o tom samotném tu píšeme docela často, rozhodla jsem se dneska věnovat tomu, co následuje hned po něm a to vybalování a vzpomínání na ty naše cesty, protože po příletu z Rhodosu týden zpět je to pro mě víc než aktuální téma.

U nás v rodině, totiž máme po příjezdu občas konflikty, co se právě vybalování týká. Táta, ten vybalí, jakmile přijede a je rád, že má vše rychle za sebou. Oproti tomu třeba zase já vybaluju kufr tak týden po příjezdu, kdy už mám ten návrat do reality jakž takž zpracovaný. Představa, že bych měla totiž rychle zase všechno vrátit na své původní místo by mi dovolenou ukončila okamžitě s příjezdem a to já nechci. Miluju si tím totiž ten zážitek jakoby trochu prodloužit. Nejenže pak totiž chodím celý týden okolo kufru a tu si vzpomenu na ten zážitek, když uvidím ten opalovací krém a příště zase na jiný, když mi do oka padne klobouk, ale jsem možná až moc přecitlivělá a návraty z dovolených jsou pro mě vždy velmi smutným okamžikem. Cestování jako takové se si snažím užívat vždycky na 200% a nezáleží na tom, jestli projíždím republiku vlakem, chodím po horách či odpočívám na pláži a u bazénu, prostě každá z nich má takové své autentické kouzlo a pohodu, takže když končí není mi prostě do smíchu, to asi chápete.

Protože jestli pro mě cestování něco znamená, tak je to určitě poznat nová místa, ale taky si hlavně odpočinout, ať už jenom psychicky nebo i fyzicky, to nehraje roli. Prostě vždycky zapnu takový „cestovní mode“, při kterém neřeším blbosti, užívám si všeho co se mi nabízí a dostat se pak z něj není vždy úplně příjemné a právě takový nevybalený kufr mi moc pomáhá v takovém tom přechodu „do reality“. Protože občas je prostě potřeba se do ní dostat rychle, ale bez tohoto přechodu bych byla úplně vykolejená.

To by bylo teda k tomu vybalování zatím vše a moc by mě zajímalo, jak to s ním máte vy, já se ale ještě dneska nerozloučím a načnu i druhé téma a tím budou vzpomínky právě na cestování. Ty nejlepší si určitě všichni uchováváme v hlavách a s radostí je vyprávíme, ale čím dál od naší cesty to je, tím méně jich máme v živé paměti.

Aby se vám jich tam udrželo co nejvíce, je dobré si je osvěžovat, ať už vyprávěním někomu druhému (a kdo mě zná, ví, že tohle je moje silná stránka a musím se hodně krotit 😀 ) nebo i jen promítáním si jich ve své hlavě.

A nebo ještě pomáhá koukání na fotky a tady vyvstává otázka, kterou si teď docela často pokládám a to, kolik fotek už je moc a kolik je tak akorát? Mám totiž tendenci moc fotek nemazat, ale zase pak to množství, opravdu si je ještě někdy budu všechny prohlížet? No to by bylo na samostatný článek takové focení o dovolené, ale pokud mohu doporučit, tak na zamyšlení je na to skvělý podcast od Terezy Salte – Moment nebo momentku.

Tak jo, to by bylo ode mě vše, ale byla bych moc ráda, pokud byste tady se mnou rozpoutali trochu diskuzi a napsali mi na tohle téma váš názor/zkušenost.

Kdy a proč vybalujete? Jak se navracíte do „reality“? Jak a jak často vzpomínáte na své cestování?

Tak díky a cestování zdar!

Články holek:

S každou návštěvou se ještě více zamilujeme

Čauky všem!

Opět po roce sedím v té stejné posteli znavená po jednom z výletů, které tady každoročně podnikáme a právě tahle každoroční návštěva některých míst mě přiměla vám sepsat tenhle článek, v němž bych vám ráda prozradila tajemství krásy navštěvování jednoho místa stále dokola.

Někdo si řekne, že jsem asi blázen takových hezkých míst a ty jezdíš pořád na to stejné, kde už to znáš a nejedeš radši objevovat úplně nové kraje. Na jednu stranu máte pravdu, krásných míst je u nás (i v zahraničí) jistě spousta, ale na druhou stranu pokud tu lokalitu chcete opravdu dobře poznat, jedna jediná návštěva nestačí. Až podruhé, potřetí a klidně i počtvrté či popáté dokážete odhalit ta nejhezčí místa, protože už konečně máte čas jít kam se vám zrovna bude chtít, ta nejznámější místa máte totiž už splněna a teď přichází ten správný čas objevovat skrytá a mnohdy i ta nejkrásnější zákoutí.

Když se totiž nacházíte na novém místě, potřebujete toho stihnout co nejvíc, protože tu přece ještě nic neznáte a je toho tady tolik k vidění a nevidět tohle nebo tamto, budete si to později vyčítat, vždyť jste byli tak blízko. To vás ale při každé další návštěvě už mrzet nemusí, viděli jste to minule a pokud se vám to líbilo, můžete tam jít znovu a pokud se vám chce zrovna tentokrát jinam, je to jen na vás, máte úplně volnou ruku, zkušenosti z minula a tak ideální příležitost užít si to tu na 101%

S tím, že už víte zhruba kde co je se pojí i krizové situace. Nikdy nevíte, co se může stát a ačkoliv si vždycky všichni přejeme, aby celá dovolená proběhla v klidu, někdy to prostě nevyjde. Třeba vás během výletu přepadne hrozný déšť a vy nemusíte hledat složitě nějakou zkratku, protože prostě víte, kudy, resp. alespoň kterým směrem, se vydat, abyste byli v chalupě dřív. Stejně tak jako když se někomu nedejbože něco stane, už tu máte trochu zmáklé i okolí a víte, kde se nahází nejbližší doktor či nemocnice, stejně jako víte, kde vaří tu nejlepší česnečku, když na ni prostě dostanete neskutečnou chuť.

No a závěrem bych chtěla představit asi ten nejlepší bod, při každé další návštěvě daného místa si na něm totiž připadáte čím dál tím víc jako doma. Znáte místní zkratky a zákoutí, jak už jsem zmiňovala dříve, takže pokud sem budete brát někoho nového, můžete mu ukázat jen to nejhezčí a vyvarovat ho zklamání. A taky, což je podle mě naprosto skvělé a obohacující, pamatují si vás tu lidé např. z vašeho ubytování a ti vám jako místní mohou dát zase spoustu užitečných rad a prostě vám svou přátelskostí pobyt ještě zpříjemní.

A co vy, jezdíte pokaždé jinam, nebo se vracíte stále na stejná místa? A co na tom máte nejradši?

Třeba jsem vás právě tímhle článkem přiměla k zamyšlení a zase se někdy vrátíte na místo, kde se vám naposledy tak moc líbilo. Ať už ano či ne, užijte si všechny dovolené a prázdniny a hezky si v tom létě odpočiňte.

Kočičí hrad bez koček i cihlových zdí

Čauky všem!

Už dlouho tu nebyl žádný výlet, a tak jsem se i vzhledem už k téměř jarnímu počasí rozhodla vás na jeden zase pozvat. Na začátek sezóny se vydáme do skal, kde přes rok určitě nebudete sami, ale takhle zjara by tu ještě nemuselo být moc lidí 😉

Začneme v osadě Ostaš a dojdeme až do skalního útvaru s názvem „Kočičí hrad“. Celá cesta tam i zpět bude měřit jen něco málo přes dva kilometry, proto vám doporučuju tento výlet zkombinovat ještě s jedním, o kterém jsem psala už minulý rok a který začíná rovněž v osadě Ostaš, jenže vede do skalního městečka, na něž z naší trasy také pěkně uvidíme 😉

Nyní ale už k trase na Kočičí hrad…

Začneme na parkovišti, ze kterého se po zelené TZ vydáme směrem k chatkám. Za chvilku dojdeme k výbornému občerstvení, ale to si ale přece jen nechme až po výkonu a nyní odbočíme zase po zelené TZ doprava na lesní cestu. Lesem povede cesta i následující kilometry, nemusíte se však bát, že by byla monotonní či nudná, protože jednolitý lesní porost mnohdy naruší mohutné skály či naopak krásné výhledy do okolí.

Pokud budete mít zájem okolí prozkoumat o trošku víc, určitě zvolte sestup do Sluje českých bratří. Jde o značné množství schodů vedoucích do skalní úžiny, v níž se dříve scházeli čeští bratří, konkrétně pronásledovaní katolíci, již zde konali tajné bohoslužby. Upřímně řečeno, místa tu moc neměli, ale zase jim sluj umožnila opravdu tajnou a soukromou ceremonii.

Dnes se dá slují projít, ovšem pouze z jedné strany, což znamená, že se pak musíte zpátky vrátit po těch stejných schodech. Za nakouknutí to ale určitě stojí, nejen, že si člověk uvědomí, jak je dnes vlastně život jednoduchý, ale také tu na písčitém prostředí můžete potkat třeba takovouhle krásnou housenku 😉

Po výlezu ze sluje určitě není na škodu si popojít na některý z vrcholků skal, na nichž se právě nacházíme, neboť rozhled do kraje je opravdu náramný.

Zdatní horolezci si tu určitě najdou i spoustu jiných vyžití a to jsme ještě nedorazili ani do cíle. Po cestě k němu se nám pro změnu po levé ruce otvírá výhled na skalní městečko, o němž jsem se zmiňovala hned v úvodu a kde to určitě taky stojí za návštěvu.

No a jsme tu. Tato obrovská skála neudělá radost jen již zmíněným horolezcům, ale určitě každé zvídavé duši, protože průlezů a průchodných úžin tu určitě najdete spoustu. Jen dávejte pozor, abyste se opravdu všude vešli a taky nezapomněli cestu z hradu ven 😉

Cesta zpátky pak povede úplně stejnou trasou jako cesta sem. Bohužel se tu žádný okruh vymyslet nedal, ale já věří, že vám to nevadí a díky zelené TZ se dostanete bezpečně zase zpátky ať už k autu či k začátku dalšího výletu či do občerstvení v osadě, kde se nejen dobře najíte, ale pokud poprosíte, dostanete i pití do skla a hned můžete mít z letošního prvního jarního výletu ještě větší radost. Nejen totiž, že jste poznali nový kousek světa, protáhli své nohy, nadýchali se čerstvého vzduchu, ale ještě také ušetřili přírodu od  zbytečných plastů 😉

Tak a touto ekologickou vsuvkou bych celý dnešní výlet ukončila, doufám, že jsem vás nalákala někam zase vyrazit a ať už si vyberete tohle či kterékoliv jiné místo, hlavně si výletění užijte 🙂 Všechny tipy na výlety naleznete ve složce VÝLETY a nebo zkuste přímé vyhledávání, věřím, že letos toho zase společně spoustu prochodíme 😀

Co vy a úzké skalní průchody? Bojíte se, nebo lezete kam jen se dá?

Tak krásný slunečný víkend ♥

Nenáročnou trasou podél řeky

Čauky všem!

Možná si pamatujete, jak jsem vás o Vánocích lákala do Přerova na Labem, že tu mají krásný skanzen, no jo, jenže ten je nyní až do konce března uzavřený :/ A proto pro všechny, kdo se do této obce chtějí vypravit, mám po jejím prohlédnutí jeden jen asi 5,5 km dlouhý výlet. Tak baťůžky na záda, boty na nohy a vyrážíme!

Začneme na rozcestí u skanzenu, sem určitě všichni bezpečně trefíte a dál vás povedu jak já, tak naučná stezka či turistická značka 😉 Vydáme se tedy po přírodovědné naučné stezce okolo zadní části skanzenu přes pole, s nádhernou vysokou trávou po okraji cesty, do nejbližšího lesa.

Lesem vede menší cestička, na které si musíte dávat pozor, abyste v jednom určité bodě správně odbočili doprava a nepokračovali lesem pořád dál a dál. Les totiž po neustálém mírném míření doprava opustíme východem na další louku, i když vlastně ani nevím, zda to taky není pole, přece jenom je stále ještě zima a když napadne sníh, tak pak bůh suď, aha tak podle mapy je to dokonce ocúnová louka 🙂 Ale pro náš výlet je to stejně jedno, důležité pro nás je dávat pozor, kdy přijdeme na křižovatku ve tvaru písmene T, kdybychom totiž i tady pokračovali pořád rovně, spadli bychom do Labe! A to přece nechceme 😀

My se všichni, alespoň teď v zimě, určitě daleko radši než koupat budeme loučit s naučnou stezkou. Ta odbočí doprava, zatímco my se vydáme po směru toku Labe, což musí být zákonitě mírně z kopce. Žádné velké klesání ale určitě nečekejte! Bude to spíš taková příjemná trasa po hlinité cestě téměř po rovině a stále za nosem.

Až v obci Sedlčánky na chvíli opustíme levý břeh Labe, projdeme okrajovou částí této obydlené části, tak si dejte pozor a pečlivě sledujte značky, měly by vás převést přes mostek a pak zase trošku táhnout doprava k vodě, u níž po několika baráčcích zase vyjdeme.

Postupně mineme i rozcestí Sedlčánky, tenisové kurty a už tak nějak budeme mít po své levici pořád zastavěnou plochu. Do té se vydáme těsně před železničním mostem, který nás už přivádí k myšlence, že vlaková zastávka, na níž náš dnešní kratší výlet ukončíme, není daleko.

A je tomu opravdu tak! Po zelené TZ postupně dojdeme podél železnice až na vlakovou stanici Čelákovice-Jiřina. Odtud jezdí vlaky jak do Prahy, Strančic (musíte podejít na druhé nástupiště), tak i do Lysé nad Labem, Kolína či Milovic (tady jste na správné straně kolejí) 😉

Doufám, že se vám dnešní tip na nenáročný výlet líbil a určitě se na něj taky vydejte, víc jak 2 hodiny vám normálním tempem nezabere (my to ušli za hodinku a kousek) a pocit z pohybu venku vám bude k nezaplacení 😉

Jaké trasy preferujete vy? Kratší nenáročnější nebo radši delší výlety, ze kterých pak cítíte tu správnou únavu?

Podělte se v komentářích a hlavně si nezapomeňte vybrat nějakou pro sebe vhodnou trasu a tu tenhle víkend absolvovat (u nás na blogu v kategorii výlety jich najdete spoustu) 😉

Lesem ke kříži se nesem

Čauky všem!

Dneska se zase po nějaké době vydáme na výlet, touto dobou pořádně zimní, i když na fotkách sníh neuvidíte. Já jsem totiž na trase z Liberce k Mlynářovu kříži byla na podzim, ale nyní je to v tomto kraji opravdu zimní pohádka, tak neváhejte a vyražte na tuto šestikilometrovou trasu taky 😉

Výlet doporučuju začít u Liberecké ZOO. Sem se dá dojet jak tramvají, tak je to na dochodnou vzdálenost z centra, tak je tady i parkoviště pro vaše auta. Žádné výmluvy vám proto v tomto ohledu nebudou platné 😀 Odsud ale půjdeme už všichni po svých…

Po zelené TZ začneme výšlap okolo dětského koutku, kudy zatím vedou všechny barvy tras, ale za chvíli se všechny kromě zelené odbočí doprava, zatímco my se vydáme po vlastní (zelené) ose doleva.

Tady nás čeká nádherná cesta lesními pěšinami, chvíli stoupajícími, chvílemi po rovině a dokonce občas i dolů. Většinu cesty ke kříži ale půjdeme do kopce.

To nám zase umožní po chvíli krásný rozhled na Liberec, hm tedy pokud nebudete mít mlhu, jako já 😀 Ale i tak ten výšlap určitě stojí za to.

Mlynářův kříž totiž čeká na nás všechny, cesta přímo k němu bude sice kilometrová odbočka (tedy půl km tam a půl zase zpátky), ale na konci nás kromě pomníku s německým nápisem bude čekat i přístřešek, kam si můžete na chvíli odložit svůj batoh, vyndat si na stůl termosku a za odměnu se nahoře občerstvit. Mohu vám slíbit, že ten největší kopec už je za námi.

Zpátky do Liberce pak půjdeme pro změnu po žluté TZ, ta, jak už jsem upozorňovala, vede chvíli stejně jako ta zelená, ale potom místo doprava (odkud jsme vyšli) odbočujeme doleva, tahle cesta je zpevněnější, i když ne po celou dobu, pak taky odbočí úplně do lesa na pěšinu, na níž na nás čekají zase nějaká překvapení. Nejen krásná příroda, jako po celou cestu, ale také třeba velký kámen s nějakou památnou deskou, schválně, kdo ho najde 😉

Všichni asi poznáte Skautskou studánku, pokud tedy není teď úplně zapadlá pod sněhem 😀

A taky Strážní Buk, ten věřím, že nezapadl celý a v něm zase můžete určitě najít zarostlou značku.

Kousek za ním se od nás bude odpojovat červená TZ a pokud už někdo opravdu nebudete chtít ani trochu stoupat, odbočte na ní doprava. Komu stoupání, ne nijak drastické, nevadí, dojde se mnou přes Kovadlinu (skála) až na rozhlednu Výšina!

Odtud se pak dá krásně sjet dolů třeba na lopatě, pokud si ji s sebou vezmete, stačí se pak při sjezdu je držet pořád žluté značky. O téhle cestě už vznikl dokonce samostatný článek, tak na něj taky klidně jukněte, odkaz máte tady 😉 A pokud by někdo po sestupu neměl dost, tady máte odkaz i na článek o ZOO, co na nás dole čeká.

Tak kterou z variant si vyberete vy? Budete někde zkracovat, nebo si výlety vychutnáte v jeho plné kráse?

Ať už tak či tak, rozhodně si výšlap užijte, nikde neuklouzněte a dejte mi vědět, jak se vám trasa líbila. Celé naší rodině moc ♥

Krásný víkend plný pohybu!