U nás v Čechách

Čauky všem,

loni na prvního máje jsme měli v plánu krásný romantický víkend, no počasí nám ho sice trochu překopalo, ale o to nezapomenutelnější byl. Proč vám to ale píšu až dnes po roce? Protože jsem se vás konečně rozhodla na výlet, který jsme si vyšlápli, vzít taky…

Začali jsme na parkovišti U Spálené hospody, odkud nás modrá turistická značka zavedla až ke studánce s názvem Novoměstská kyselka. U nás zachutnala jen půlce výpravy, ale místo bylo kouzelné celé, o tom žádná.

Celá (zatím) jarní atmosféra doplněná pošmourným počasím a hučícím potokem tvořily nádhernou cestu až ke Streitovu obrázku, kde posezení připomínalo více než klasický přístřešek spíše domeček obrů, protože vše bylo asi 1,5krát větší než bývá zvykem.

Modré značky jsme se drželi až na vrchol, co se ovšem od tohoto rozcestí výrazně změnilo, byl typ cesty, čím výše jsme stoupali, reliéf se měnil v obrovské kameny a podél cesty jsme občas potkávali sníh. Toto slovíčko občas se změnilo od Pramene mládí.

Zde jsme totiž z jara přešli zpět do zimy a i prvního května se bořili, a to nepřeháním, po kolena do sněhu! No řeknu vám, byla to síla a asi vám nic moc o cestě nedokážu říct, protože to byl prostě úplně jiný a hlavně nečekaný a velmi vyčerpávající zážitek, kdy nám občas tekla prostředkem cesty voda, občas sníh pokrýval co mohl a chvílemi nebylo vidět na krok dopředu kvůli mlze.

Každý by se samozřejmě těšil alespoň na rozhlednu nahoře. My taky! Teda žádné extra výhledy jsme samozřejmě nečekali, ale stejně jsme si chtěli vyšlápnout nahoru. Ale čekalo nás tam nemilé překvapení… taková mlha, že rozhledna prostě nebyla vidět a signál, abychom si ji našli na mapách, byl taky mizivý. No nakonec jsme se k ní dostali, opravdu na ni vylezli a nahoře na chvilku zahlédli i jediný kousíček modré oblohy za celý den. Vidět zeshora bylo sice jen na pár metrů, ale já věřím, že vy uvidíte podstatně dál, i když i tohle mělo své kouzlo.

Dolů jsme se vydali po zelené značce s nadějí, že cesta bude lepší. Upřímně? Nebyla. Pořád spousta sněhu a to až na rozcestí U Druhé lavičky. Tady už zase začalo trochu jaro a cesta byla i svým reliéfem daleko méně náročná, značná část totiž vedla po silnici, ale stále v lese a bez aut.

Dovedla nás opět ke Streitovu obrázku, odkud jsme po zelené TZ sestoupili lesní cestou zpět na parkoviště, převlékli se a dali přespávačku v autě s grilováním. Ráno nás vzbudil silný déšť a jelo se domů, ale o tom tenhle článek není. Ačkoli jsem do něj zakomponovala spoustu zážitků z našeho výšlapu, věřím, že si teď cestu dokážete představit za jakéhokoli počasí. A to věřím, že budete mít stokrát hezčí než my, ať si užijete výhledů z vrcholu. I když takhle zpětně bych já osobně náš zážitek neměnila ♡

Jaký výlet vám takhle nevyšel s počasím? A byli jste někdy na Smrku?