Je tu podzim… – #najednotema

Čauky všem!

Podzim už se nám rozjel na plné obrátky a počasí je poslední dobou dost bláznivé, co? Ráno vycházím z bytu v podstatě za tmy a za šílené mlhy, která se některé dny ani pořádně nezvedne a jiné se zase zvedne a teploty šplhají do výšin, kde bychom je v této době už ani nečekali. No a v dnešním článku bych s vámi ráda rozebrala právě taky jedno podzimní téma, a to, jak jsem měla letos problém podzimu přijít na chuť a jaké pocity ve mně vyvolává. Budu proto moc ráda, když se pak se mnou v komentářích podělíte i vy o své pocity a zážitky z podzimu.

Asi bych bych měla úplně na začátek začít tím, že v letošním roce se mi život otočil úplně o 180° a já pořád čekám, co ještě přijde, už teď toho bylo tolik a já se nemůžu dočkat, až se o to (skoro) všechno s vámi podělím, ale to až na konci roku, teď zpátky k tomu podzimu. I když nejprve se budeme muset přesunout ještě trochu dál, a to až do léta. V létě jsem byla po 10 letech u moře, a tak nějak i díky tomu chytla tu pořádnou letní vlnu plnou pohody, sluníčka a tepla. První ránou reality pak pro mě byl začátek školního roku, no a hned následující příchod podzimu. Vůbec jsem na něj letos nebyla připravená. Začaly mi chybět ty teplé dny plné sluníčka, opalování, nošení jen jedné vrstvy oblečení a tak nějak obecně jsem vůbec nebyla připravena ten podzim přivítat.

Ale vždyť je to tak hezké období! A ono ukázalo i svou solidaritu, teploty drží stále pěkně vysoko, že stačí i jen mikina a sice se začíná čím dál tím víc halit do mlhy, ale jak to tak přicházelo postupně, tak mi to vlastně už ani tolik nevadí. Pořád jsem se sice ještě nedostala na takovou vlnu, na které jsem byla třeba loni, ale už jsem ho tak nějak přijala a snažím se si ho užívat co nejvíc.

Co mi letos ale hodně chybí, jsou procházky a výlety tou nádhernou podzimní přírodou, na které mi nějak nezbývá čas, to se bude muset do příštího roku změnit, protože co je na podzimu hezčí, než právě barevné listí na stromech, ve vzduchu i na zemi, mlha nad rybníky a ne nad silnicí, houby schované pod mechem či ta vůně ochlazujícího se počasí.

Pokud tedy ani vy nemůžete pořád najet na tu správnou vlnu podzimu, zkuste nějakou tu procházku, mně ta moje i když jen asi hodinová alespoň trochu pomohla.

Ale ještě jsem vám slíbila na závěr nějaké ty pocity, takže samozřejmě na mě občas trochu padá melancholie či únava, ale při deštích mám takovou trochu přemýšlivou náladu a co mi přijde nejzvláštnější, podzimní nálada města ve mně tak nějak evokuje období lásky, mnohem víc než třeba jaro, o kterém se to tak nějak obecně ví. Vlastně ani nevím, čím přesně je to dáno, ale moc by mě zajímalo, jestli tu mám někoho,kdo má z tohoto období podobný pocit a to, že na vás najednou město dýchá takovou zamilovanou atmosférou, ve které prostě nechcete být sami.

Moc se těším na vaše postřehy a nezapomeňte mi dát vědět, co podzim vyvolává ve vás ♥

Tak krásný podzimní víkend

 

P.S. Je to zase článek ze série 26, takže články ostatních  na téma podzim máte tady:

Zdravá příroda, pohodlí, zábava aneb jak to na cestách vyvážit – #najednotema

Čauky všem,

jak jsem ve čtvrtek slibovala, dneska to bude opět článek #najednotema, tentokrát i včas a na téma auto/auta. Tohle téma jsem vybrala záměrně, protože celý tento týden probíhá „Evropský týden mobility“, který se zabývá právě dopravou a ačkoliv pro letošní rok byla jako hlavní střed zájmu vybrána pěší chůze, my jsme se rozhodli naše články věnovat právě autům, která jsou podle mě celkem kontroverzním tématem.

Zatímco před rokem bych vám na otázku, jestli mám ráda auta, odpověděla, že rozhodně ne a nechápu, proč lidi nejezdí radši hromadnou dopravou, která je taky pohodlná, v ČR a hlavně ve městech dost dobře časově dostupná a ještě ke všemu ekologická, letos už je má odpověď o dost složitější.

A jaké, že to pro mě najednou má benefity? Neskutečně si tím vyčistím hlavu, tady asi jeden příklad za všechny… Byla jsem na finále extraligy, pokud mě sledujete na instagramu, asi víte, že fandím Bílým tygrům z Liberce, a tak pokud jsem se na zápas chtěla dostavit osobně (a že sehnat lístky taky není žádná fraška, ale to je jiný příběh), nejjednodušším a v podstatě z časového hlediska i jediným způsobem bylo sednout do auta a jet. Liberec ale tohle finálové utkání bohužel nezvládl, prohrál a ztratil tak první zápas z boje o zlato. No a jakého fanouška by tohle nenaštvalo, celá smutná jsem tedy nasedla do auta a jela domů. Vzhledem k tomu, že jsem řidičák neměla zas tak dlouho, obvykle jsem jezdila znatelně pod nejvyšší povolenou rychlostí, tentokrát jsem na to ale šlápla (táta říkal, že ho to dost překvapilo, jak jsem to s námi rozjela), pořád v rámci předpisů a s ubíhajícími kilometry, kdy jsem se proháněla s naším automobilem po dálnici, mi ubylo i na špatné náladě a po příjezdu domů jsem poprvé pochopila, jak na mě krásně funguje terapie řízením, jak bych to teď asi nejlíp nazvala.

Další, co je důležité zmínit je to, že mě od té doby, co mám řidičák, jízdy autem prostě baví, mám vládu nad tím, kudy a jakou rychlostí pojedeme a cítím se díky tomu bezpečně, což se mi ne vždy v autě s jinými řidiči stává. Ať to zní sebehůř, prostě to tak mám :/

No doteď to možná vyznělo, že od února už tedy nejezdím ničím jiným než autem. To ale rozhodně není pravda. Ba naopak vzhledem k tomu, že ve mě stále hlodá moje ekologická duše, vybírám si často autobus či úplně nejraději pro svoje cestování vlak. Myslím si totiž, že ačkoliv mi řízení může přinášet sebevětší radost, nikdy to nebude hodnotnější než příroda na naší planetě, kterou můžeme zachránit právě i třeba tím, že omezíme svoje jízdy autem a nahradíme je nějakou hromadnou dopravou a to obzvlášť, když jezdíte sami.

Největší známkou snobství (i když několik takových lidí znám a jinak je mám moc ráda) je pro mě jezdit na denní bázi sám autem do školy či práce, i když alternativy jako autobus jsou asi méně pohodlné a to i časově, pořád určitě vyjdou líp nejen ekologicky, ale i finančně a já myslím, že tyhle peníze jdou použít určitě daleko ale daleko užitečněji. Nemyslíte? A když už né peníze, tak myslete alespoň na to životní prostředí kolem nás.

Závěrem bych tedy ráda zmínila, že auta jako taková určitě už nezavrhuju, ale je potřeba jezdit s rozmyslem, ve více lidech, aby se to už alespoň trochu vyplatilo, bezpečně a uvědomte si, že třeba takový vlak je někdy taky dobrou alternativou, v něm se zase můžete pohybovat, jak se vám zlíbí a při výletech se nemusíte vracet vždy na to stejné nádraží, jako na parkoviště, když jedete autem 🙂

Jak často jezdíte autem vy? Baví vás to? Jaká pro/proti vidíte právě v autodopravě vy?

Těším se na vaše postřehy a užijte si posledních pár alespoň trošku teplých dní nejlépe ne za volanty vašich čtyřkolových miláčků, ale radši někde v přírodě, které tím moc pomůžete ♥

 

Články holek:

S každou návštěvou se ještě více zamilujeme

Čauky všem!

Opět po roce sedím v té stejné posteli znavená po jednom z výletů, které tady každoročně podnikáme a právě tahle každoroční návštěva některých míst mě přiměla vám sepsat tenhle článek, v němž bych vám ráda prozradila tajemství krásy navštěvování jednoho místa stále dokola.

Někdo si řekne, že jsem asi blázen takových hezkých míst a ty jezdíš pořád na to stejné, kde už to znáš a nejedeš radši objevovat úplně nové kraje. Na jednu stranu máte pravdu, krásných míst je u nás (i v zahraničí) jistě spousta, ale na druhou stranu pokud tu lokalitu chcete opravdu dobře poznat, jedna jediná návštěva nestačí. Až podruhé, potřetí a klidně i počtvrté či popáté dokážete odhalit ta nejhezčí místa, protože už konečně máte čas jít kam se vám zrovna bude chtít, ta nejznámější místa máte totiž už splněna a teď přichází ten správný čas objevovat skrytá a mnohdy i ta nejkrásnější zákoutí.

Když se totiž nacházíte na novém místě, potřebujete toho stihnout co nejvíc, protože tu přece ještě nic neznáte a je toho tady tolik k vidění a nevidět tohle nebo tamto, budete si to později vyčítat, vždyť jste byli tak blízko. To vás ale při každé další návštěvě už mrzet nemusí, viděli jste to minule a pokud se vám to líbilo, můžete tam jít znovu a pokud se vám chce zrovna tentokrát jinam, je to jen na vás, máte úplně volnou ruku, zkušenosti z minula a tak ideální příležitost užít si to tu na 101%

S tím, že už víte zhruba kde co je se pojí i krizové situace. Nikdy nevíte, co se může stát a ačkoliv si vždycky všichni přejeme, aby celá dovolená proběhla v klidu, někdy to prostě nevyjde. Třeba vás během výletu přepadne hrozný déšť a vy nemusíte hledat složitě nějakou zkratku, protože prostě víte, kudy, resp. alespoň kterým směrem, se vydat, abyste byli v chalupě dřív. Stejně tak jako když se někomu nedejbože něco stane, už tu máte trochu zmáklé i okolí a víte, kde se nahází nejbližší doktor či nemocnice, stejně jako víte, kde vaří tu nejlepší česnečku, když na ni prostě dostanete neskutečnou chuť.

No a závěrem bych chtěla představit asi ten nejlepší bod, při každé další návštěvě daného místa si na něm totiž připadáte čím dál tím víc jako doma. Znáte místní zkratky a zákoutí, jak už jsem zmiňovala dříve, takže pokud sem budete brát někoho nového, můžete mu ukázat jen to nejhezčí a vyvarovat ho zklamání. A taky, což je podle mě naprosto skvělé a obohacující, pamatují si vás tu lidé např. z vašeho ubytování a ti vám jako místní mohou dát zase spoustu užitečných rad a prostě vám svou přátelskostí pobyt ještě zpříjemní.

A co vy, jezdíte pokaždé jinam, nebo se vracíte stále na stejná místa? A co na tom máte nejradši?

Třeba jsem vás právě tímhle článkem přiměla k zamyšlení a zase se někdy vrátíte na místo, kde se vám naposledy tak moc líbilo. Ať už ano či ne, užijte si všechny dovolené a prázdniny a hezky si v tom létě odpočiňte.

Moc turistů na jednom místě

Čauky všem!

Jak jsem vám v minulém článku slibovala, dneska bych se ráda dostala k tématu, proč jsme vlastně nenavštívili Adršpašské skály a celou tu myšlenku bych s vámi ráda rozebrala. Tak jdeme na to…

Adršpašsko-teplické skály jsou určitě velmi známým skalním komplexem pro většinu z vás, a právě tím taky hodně trpí. Pro svou slávu nebo spíš „profláklost“ jsou totiž strašně moc navštěvované a když píšu strašně, myslím opravdu STRAŠNĚ a to v negativním slova smyslu. Bohužel na tom nemáme ani tak moc podíl my, Češi, ale spíš Poláci, kterým to asi ani nevadí, protože jejich přírodní památka to není. Abyste tomu totiž dobře rozuměli, do Adršpachu (v menší, ale ne zanedbatelné, míře i do Teplic) najíždějí o prázdninách denně DESÍTKY polských zájezdních autobusů, z nichž se lidé hrnou do skal. V průběhu naší dovolené byl kvůli polskému státnímu svátku dokonce po nějaké dopolední hodině uzavřen vjezd do Adršpachu. Asi si každý z vás dokáže (nebo spíš asi ani nedokáže) představit, jak to na těchto skalních okruzích vypadá.

My jsme zvolili ještě tu lepší variantu – Teplické skály – a i tady už jsem se těšila, až budeme pryč, na mnoha místech jsme se museli podřídit tempu „davu“, čekat, než projde jiná skupinka turistů, fotit se na cestě bez lidí bylo takřka nemožné a ještě horší bylo, že mnoho turistů chodilo v protisměru jednosměrného okruhu 😦 Zkrátka zážitek to opravdu dokázalo zhoršit.

Neříkám, že není dobře, že se lidé zajímají o přírodní památky u nás, ale je dobré si uvědomit, že se toho i v tomto místě nachází daleko více než jen dva placené okruhy ve skalách. Ano, místy bývá jinde cesta mnohem náročnější než právě zde, ale příroda tam je často daleko hezčí a to mi věřte, mám své zkušenosti.

Odmala jsme s rodiči chodili po trasách, kde jsme potkali dvě rodiny za celý den a co jsme všechno po cestě neviděli! No byla toho spousta a pokud jste i vy vyzkoušeli některý z našich popsaných výletů, určitě to můžete potvrdit i z vlastní zkušenosti. Já jsem to rodičům měla občas za zlé, proč se my musíme pořád tahat po nějakých zapadlých trasách, když ostatní chodí úplně jinam a pořád se o těch místech mluví. Ale dneska jim po zkušenosti právě z Teplických (jak už jsem psala, do Adršpašských jsme raději ani nešli) skal moc a moc děkuji, takováhle turistika s další stovkou lidí na stejném místě ve stejný čas by mě opravdu nebavila a úplně mám v hlavě ten pocit, kdy jsem si říkala, že se těším na další den, kdy se zase vydáme někam do lesa, kde se kdykoliv budeme moct vyčůrat za stromeček, nikdo nás neuvidí, kdy si budeme moct jen tak sednout a v klidu se kochat okolím, sníst si svačinu nebo se třeba vyfotit na cestě a zachytit si tak ten SVŮJ JEDINEČNÝ okamžik štěstí z volnosti, pohybu a přírody. Ten mi totiž tak nějak na té  turisticky vytížené trase chyběl…

A teď by mě hrozně zajímal váš názor na tyto dvě problematiky, na něž jsem dneska narazila, takže jak to máte vy s ostatními turisty na trase vašeho výletu? Kolik vám jich nevadí, kolik vám ten koncový požitek už dokáže trochu otrávit? A po jak vytížených trasách běžně chodíte? No a zadruhé, jaký názor máte na toto až přetěžování přírodních památek? A co by podle vás pomohlo je zachránit?

My jsme si říkali, že by to s nimi chtělo udělat jako s národními parky v USA, omezit kapacitu nejen parkovišť, ale i vstupu a ten si kupovat dopředu. Ulehčilo by to přírodě a i návštěvníci by si to určitě víc užili 🙂

Krásný týden

Dejte emocím zelenou

Čauky všem!

Dnešní článek jsem vymyslela docela náhodou a to když jsem byla naštvaná no nebo spíš chvilku potom, došlo mi totiž, jak hrozně moc se mi uleví, když v sobě nedržím, to co cítím, ale nějak to ze sebe dostanu. Když mě někdo naštve, nemusím na něj hned začít křičet, prostě třeba odejdu a nasekám dříví, svou energii si vybiju a hned je mi líp. Každému samozřejmě pomůže něco jiného, někdo naseká dříví, jiný zamete celý byt, další vyběhne a uběhne třeba 10 kilometrů no a poslední se ze svých pocitů vypíše, napíše své pocity nebo třeba báseň o bouři, je to úplně jedno, co bude ta aktivita, co si zvolíte, důležité je, aby měla ten správný efekt.

6

Stejně tak to funguje, i když se vám něco nepovede, mně se chce vždycky brečet, těším se, až budu sama, vypláču se a je mi o mnoho líp, někomu jinému třeba stačí nakreslit ponurou krajinku, další si půjde sednout na letiště, aby se rozveselil tím, jak se lidé vítají a mají se rádi, někdo jiný se z toho vypovídá. To mi taky strašně moc pomáhá, povědět někomu, co cítím, spadne mi ten kámen ze srdce, že na to nejsem sama a ještě mi ta daná osoba může třeba poradit, když je totiž někdo mimo danou situaci, často ji s tím nadhledem dokáže vyřešit 100% líp než vy sami.

P1140238

Začala jsem sice smutně, ale to stejné platí i u pozitivních emocí, nebojte se ukázat svou radost a uvidíte, že ji dokážete přenést i na spoustu dalších lidí, třeba to budete právě vy, kdo někomu rozzáří ten jeho smutný den i jenom tím, že se na něj hezky usmějete, poděkujete mu za dárek, který vám dal, a ukážete, jakou z něj máte radost.

IMG_2576

Není taky nic lepšího než se od srdce zasmát, musím říct, že poslední dobou se smějeme doma skoro pořád a neměnila bych. Dokáže to způsobit třeba jen nějaký vtipný obrázek, výrok či i nepovedená situace, kterou vtipně okomentujete, někdo dostane záchvat smíchu a už to jede, všichni se postupně přidávají a smějeme se a smějeme, třeba 10 minut, posílíme si při tom břišní i lícní svaly a nálada se nám skvěle zlepší 😀

PIC_0106

A co jsem chtěla tímto článkem říct? Já teda doufám, že jste to pochopili, ale moje rada zní, nebojte se ventilovat své emoce a najděte si k tomu tu nejlepší aktivitu pro vás, lidé, kteří ukáží tuto svou lidskou tvář plnou emocí, jsou pro mě daleko sympatičtější, než lidé, kteří si za každou cenu drží kamennou tvář. Třeba zářným příkladem pro mě byl na olympiádě Michal Krčmář, který své emoce ukázal a na rozdíl například od Martina Fourcada, který se tváří pořád stejně svým „profi“ úsměvem, tak ukázal svou lidskou tvář 🙂

IMG_2246

Jak se svými emocemi pracujete vy? A co vám pro jejich ventilaci pomáhá?

Budu moc ráda za každý váš postřeh k tomuto tématu a těším se na vás zase v pátek ♥

miska

Radši to snězte! #1 – fakta

Čauky všem!

Už jsem na instagramu avizovala, že pro vás chystám tady na blogu úplnou novinku. A je to tu! Už nějaký čas se totiž zajímám o problematiku velkého množství odpadu a životní styl zerowaste, u kterého jde o snižování vyhozených věcí na úplné minimum. A jedním z problémů je i vyhazování potravin. Tím se u nás zabývá třeba organizace Zachraň jídlo a inspirována nimi jsem se rozhodla pro vás jednou měsíčně (každé poslední úterý v měsíci) přeložit z angličtiny nějaký článek týkající se této problematiky. Doufám, že to pro vás bude jednodušší na čtení, když to budete mít ve své mateřštině a uvědomíte si, jak velký to je problém a jak ho řešit.

Dneska to bude úvodní článek s uvedením do problematiky celého vyhazování jídla, zkusím fakta pojmout čtivě, i když data jsou to otřesná a hned v dalších článcích v příštích měsících vám představím, jak proti tomu bojovat, tak úplně netruchlete, všechno se dá změnit, jen je potřeba chtít 🙂

img_1230.jpg

Celkem se vyhodí 1,3 miliardy tun potravin ročně. Nejhůře jsou na tom vyspělé státy, kde se v průměru vyhodí cca 222 milionů tun, což je skoro stejně jako ve státech subsaharské Afriky celá produkce potravin, která činí cca 230 milionů tun. Zde také trpí spousta lidí podvýživou celkem na světě v současnosti umírá zhruba 36 milionů lidí kvůli nedostatku jídla a dalších přes 800 milionů lidí trpí právě podvýživou. Pokud si tyto údaje dáme dohromady, vyjde nám, že veškerý potravinový odpad Evropy by dokázal nakrmit 200 milionů hladovějících lidí, tzn. čtvrtinu všech a to je jen jeden kontinent! Když se to sečte všechno dohromady, stačila by pouze 1/4 vyhozených potravin k nakrmení 795 milionů lidí.

Možná, že si nyní říkáte, že to je sice moc hezké, že by je to nakrmilo, ale když je to zkažené, tak to už asi moc užitku neudělá. Jenže tady vás vyvedu z omylu, ne všechno vyhozené jídlo je totiž nepoživatelné, například 20% vyprodukované zeleniny a ovoce je vyhozeno kvůli nesplňování standardů velikosti a tvarů, takže například malá jablka, křivé mrkve, ty krásné brambory do tvaru srdíček, … Tento problém už si ale i supermarkety začínají uvědomovat, a tudíž se to zlepšuje. Do roku 2020 dokonce Barilla Center for Food and Nutrition doufá o zmenšení vyhazovaného objemu veškerých potravin až o 50%!

img_1781.jpg

To, že se vyhazují potraviny není však chybou jen supermarketů, ačkoliv během převozu, chlazení a skladování dochází ke značným ztrátám, například u ovoce a zeleniny je to ve vyspělých státech 2-20% a v rozvojových dokonce až 24-40%, když to tedy sečteme i s těmi „neestetickými“, do obchodů se dostává pouze 60-78% veškerého vypěstovaného objemu. Tím dochází ke zvyšování ceny a tudíž snížené spotřebě, jenže ani tak si, jak jsem na začátku odstavce avizovala, plodů nevážíme a dokonce až 30% vyhodíme doma, protože se nám zkazí a další 1/3 vyhodíme při zpracovávání. Tím myslím, že je loupeme, okrajujeme, …

IMG_3291

Se všemi těmito odpady se dá ale skvěle zatočit, slyšeli už jste někdy třeba o špenátu z natě červené řepy? Nebo o pestu z mrkvové natě? K tomu se vrátíme třeba někdy příště, dneska je jenom potřeba si uvědomit, že průměrný Evropan a Severoameričan vážící zhruba 70 kilogramů vyhodí ročně 100 kilogramů potravin, to znamená více, než sám váží a asi 15x více než průměrný Afričan! Docela síla co? Pak se nemůžeme divit, že až 1/3 potravin se stává odpadem.

img_2411.jpg

Ve vyspělých státech se ročně vyhazuje:

  • 30% obilovin a výrobků z nich
  • 20% mléčných výrobků
  • 35% ryb a mořských plodů
  • 45% ovoce a zeleniny (to už jsme si jednou počítali)
  • 20% masa (tady by se měli ochránci zvířat bouřit, kdyby se neplýtvalo, mohlo by se zabíjet až o 1/5 míň zvířat!)
  • 20% olejových semen
  • 45% kořenů a hlíz (a třeba mrkev je přece tak výborná)

Snažme se tedy kvůli výše uvedeným hrůzostrašným faktům s potravinami lépe nakládat, kupovat si i křivé, ty co už máme doma sníst, zkrmit, zvířata jsou v tomto skvělí pomocníci nebo třeba zkompostovat. Jo a taky pozor na obaly, ve kterých jídlo nakupujete, to je taky spousta odpadu.

img_2601-1.jpg

Schválně, zamysleli už jste se někdy nad tímto tématem? Jak proti němu bojujete a co vám dal dnešní článek?

Doufám, že jsem vám moc nerozesmutnila, nová série článků se vám líbí a přinese vám do budoucna nějakou inspiraci 🙂

Zdroje:

 

Krásný týden bez vyhozených potravin!

miska

P.S. Jak by se měla tato série jmenovat? Hledám nejoriginálnější název!

Nejsme superlidi!

Čauky všem!

Skoro pořád ze svého okolí slyším, jak jsou lidé líní, že se jim něco nechce a ano i já mám takovéhle dny, ale většinou si přijdu jako blázen, že všichni okolo mě jsou tak mrtví a já jsem čilá, se spoustou energie a s dobrou náladou a to i třeba když je první den školy po prázdninách. Náš mozek totiž funguje skvěle, pokud se nastavíme na nějakou situaci jako, že bude dobrá, hned na ni vidíme to dobré, pokud se ovšem nastavíme, že bude špatná, opravdu se nám z ní vyvíjejí hlavně ta negativa. Teď jsem ale trochu odbočila od pointy tohoto článku, kterou jsem do něj chtěla hned na začátku vnést. Nechci tady totiž dneska promlouvat pomocí textu k té méně produktivní části lidí bez energie navíc (o tom zase jindy 🙂 ), ráda bych se totiž naopak podělila o svou zkušenost, která může sloužit jako inspirace pro nás energií nabyté jedince.

Jsem totiž člověk, který za sebou potřebuje vidět odvedenou práci, aby měl pocit, že byl den úspěšný, něco zažít a zajímá se o mnoho odlišných témat. Kdybych měla stihnou všechno, co bych chtěla, můj den by musel mít minimálně 48 hodin a i tak by to bylo asi málo 😀 Na jednu stranu je to super, nestíhám se nudit, ale na druhou stranu se občas přeceňuju, prostě toho po sobě vyžaduju moc a ačkoliv okolí může mít pocit, že jsem toho udělala hodně, mně přijde, že jsem čas nevyužila úplně na 100%. Ale upřímně, TO NEJDE!

Člověk prostě potřebuje odpočinek a nějaký čas na regeneraci, pokud tedy něco děláte, vymezte si na to vždy jen určitý čas, já ho sice většinou o nějakou minutu přetáhnu, ale vím, že mě pak čeká odpočinek, který strávím buďto jinou svou oblíbenou aktivitou s nějakým výsledkem, ale musí být úplně jiného rázu, než ta předchozí, nebo si jen prostě odpočinu u dílu seriálu, na instagramu či jiné činnosti, při které se dá opravdu vypnout.

Pojďme si to ukázat na příkladu: Je neděle a máte před sebou žehlení prádla, učení se na test z chemie, úkol z matematiky, napsání článku a přípravu večeře. Ano, je to kombinace celkem vražedná a nepravděpodobná, ale jako modelová situace nám skvěle poslouží. Vzhledem k tomu, že váš mozek nejlépe funguje poránu, začnete chemií, vyhradíte si na ni třeba 30 minut, protože déle vaše soustředěnost stejně nebude na maximu, dejme tomu, že jste začali v 10:00 abyste si užili i pohodového sobotního rána. Je tedy půl jedenácté a chce to změnu, v tento čas doporučuju malou svačinku v podobě ovoce, potom se na další půl hodinu dostanete zase k učení, ať svou mentální produktivitu co nejlépe využijete, do čtvrt na dvanáct máte hotovo a je tedy ideální čas na napsání článku nebo například zkouknutí sociálních sítí, to vám vyjde tak do oběda. Po obědě si ještě chvilku vydechněte, pokud jste ještě nedodělali chemii, vrhněte se na ni a pak se vydejte ven, klidně na dvě hodinky, do čtyř jste doma, máte provětranou hlavu a můžete se věnovat dál svým povinnostem. Přichází na řadu příprava večeře, kterou pak kdyžtak jen dohřejete a když dáte něco zapéct, máte to skoro i bez práce. Při čekání můžete zatím dopsat článek a vyžehlit prádlo, to se dá dodělat i po večeři. A máte hotovo, při žehlení můžete třeba zkouknout seriál a celý večer máte volný a i přestávky byly, ne?

Není to zas tak náročné, důležité je si to ale uvědomit a dát si klidně i celý den volna, mě to vždycky moc pomůže, ačkoliv z něj nemám psychicky moc dobrý pocit, přijde mi proflákaný, tak mi dodá energii na spoustu dní dopředu. Myslete na to taky! A občas si o něj řekne i tělo samo, začnu být unavená, pobolívá mě v krku a pokud v tuto dobu zvolním, jsem zase v pořádku, pokud ne, táhne se to se mnou ještě několik dní 🙂

A co si teda odnést z dnešního článku? Nejde stihnout úplně všechno, je potřeba ale pracovat efektivně a nezapomínat i na zvolnění tempa a odpočinek (o tom jak si na něj udělat čas i ve všední dny tady, žádné světaborné tipy, nýbrž uvědomění si těchto skutečností)

A jak jste na tom vy? Raději lenošíte, nebo stále něco podnikáte?

Krásný týden

miska