Jak jsem začala a zbytek šel sám od sebe

Čauky všem!

Ty jo, to už je tak dlouho, co jsem si takhle sedla k počítači a napsala vám něco i sem na blog! Ne, že bych poslední dobou neseděla u počítače víc než dřív, ale sepisuju jednu maturitní otázku za druhou a řekněme si upřímně, tam rozhodně nemám takovou volnost v tom, co napíšu, ve výběru témat a ani mě to tak nebaví. Nicméně, dneska si tu rozhodně nechci stěžovat a po těch dvou měsících bych mohla napsat nějaký vysvětlující a obhajující článek, přijde mi to ale zbytečné. Prostě letos maturuju a i kromě toho se mi v životě sešlo spousta věcí, kterým jsem prostě musela a samozřejmě i chtěla dát přednost. Před několika týdny jsem se vrátila na Instagram a dneska se rozhodla využít hodinovou (no možná i delší, jak vidím tu kolonu) cestu autobusem k návratu i sem.

Tenhle článek jsem plánovala vydat v lednu jako takový ten motivační pro vstup do nového roku i dekády, ale aktuální je pořád stejně a motivace na konci února se taky nezakazuje, ne? Takže se pohodlně usaďte a nechte se inspirovat mým příběhem, který začal už v roce 2018.

To jsem dostala v průběhu listopadu takový nápad, že bych mohla na vánoční prázdniny odjet pracovat někam do hor jako servírka, abych si taky užila trochu toho sněhu, volnosti, nových zážitků a tak. No to bylo samozřejmě dost pozdě, takže jsem nápad uložila na třičtvrtě roku zase do šuplíčku a vyndala ho někdy na začátku podzimu loni. Nejprve jsem byla v kontaktu s jedním hotelem v Krkonoších, ale tam to pak nějak z druhé strany vychladlo a já se začala poohlížet po něčem, co by bylo třeba blíž babičce s dědou, u kterých jsme Silvestra zatím vždycky trávili. Takže jasná volba padla na Jizerky a tady jsem si na první pohled zamilovala Prezidentskou chatu (Díky bohu, že nevyšly ty Krkonoše). Nikde nevisel žádný inzerát, že by hledali posilu do svého týmu, já neměla s prací servírky, na jejíž pozici jsem naivně chtěla nastoupit, žádné zkušenosti, ale rozhodla jsem se jít za svým snem a napsala jim na email uvedený na jejich stránkách.

Velmi rychle mi odpověděli a podržte se, odpověď byla kladná! „Ono to fakt vyjde?“ No nevěřila jsem vlastním očím, prý si to mám nějaký víkend přijet vyzkoušet a uvidíme, jak se domluvíme dál. Takže hned první víkend v listopadu jsem jela na zkušební směnu. Byla jsem extrémně nervózní, ale snažila jsem se dělat co jsem mohla a první víkend se mi ani nestal žádný strašný přešlap. Takže to šlo skvěle, já podepsala dohodu o pracovní činnosti a domluvila se na další směnu. Ta se nakonec nekonala, ale byla jsem pozvána na silvestrovský týden, že je to prý fakt honička a normálně berou jen lidi s více zkušenostmi, ale že to snad zvládnu. A zvládla!

Tady už se mi pár přešlapů povedlo, ale všechno nakonec dobře dopadlo a já si začínala čím dál víc připadat jako součást zdejšího skvělého mladého kolektivu kuchařů, číšníků a celého personálu. Po pěti dnech fakt náročných směn jsem sice byla fakt unavená, ale na druhou stranu se mi ani nechtělo domů. A to je co říct, když po cestě tam jsem si myslela, že tam snad ani nechci nastoupit a byla jsem odhodlaná, že pokračovat rozhodně nebudu a vymluvím se třeba na školu, přece jenom maturita se dá vždycky skvěle použít, že jo 😀

Jak ale asi správně tušíte, neskončila jsem a každou směnu si užívám víc a víc. Hrozně mě baví se pořád učit nějaké nové dovednosti, posouvat se z jedné pozice na place na druhou, poznávat stále nové lidi, zlepšovat si vztahy s těmi, které už vidím po několikáté z neznáme se vůbec, „Ty jseš tu poprvé?“, … na „Ahoj, tak jak se máš?“ „A kdy přijedeš příště?“… a taky získávat nové zkušenosti a zážitky.

No a co, že jsem vám tímhle příběhem chtěla předat? Chtěla bych vás popostrčit k tomu, abyste se nebáli jít za svými sny a cíli, což zní jako hrozně prázdné motivační heslo, tak třeba právě tímhle článkem pochopíte, že to myslím vážně, z vlastní zkušenosti a uvidíte, že to funguje.

Někdy je prostě potřeba sebrat všechnu odvahu, vykročit ze své komfortní zóny, sednout k počítači a napsat email, kterým nemůžete vlastně nic ztratit, ale jen získat. A třeba to vyjde, tak jako mně a bude to ještě lepší, než jste očekávali. No fakt bych před třeba dvěma měsíci nevěřila tomu, že o svých jarních prázdninách raději vynechám dovolenou a budu teď sedět v autobuse, no hádejte jakým směrem a kde mě od dneška až do neděle můžete zase potkat…

Tak se seberte, podívejte se na své sny a cíle, co jste si určitě vzorně na začátku roku 2020 sepsali ať už na papír nebo do hlavy a popřemýšlejte, co je ten první krok, co k jejich naplnění musíte udělat a nejde udělat právě teď? Pokud jo a já věřím, že tomu tak ve většině případů bude, udělejte ho. Kupte si měsíční členství v místním bazénu, abyste začali chodit pravidelně plavat a už dneska vyražte klidně jen na pár bazénů, pošlete dopis svým rodičům, který bude více osobní než SMS, ve kterém je pozvete k sobě na večeři, abyste konečně zase urovnali vztahy ve své rodině či zavolejte pár svým kamarádům a společně něco naplánujte třeba už na tenhle víkend, když jste si přáli trávit s nimi letos víc času. Všechno jde, když se chce, tak začněte opravdu chtít!

A schválně mi dejte vědět, co jste se rozhodli proměnit ve skutečnost a jaký první krok jste proto podnikli…

Těším se zase na vaše příběhy a doufám, že vás článek po nějaké době zase potěšil 😀

Jak to všechno začalo a dál pokračuje

Čauky všem!

Tento článek nebude nic aktuálního, spíš bych se chtěla poohlédnout do minulosti na své začátky blogování a napsat vám pár důvodů, proč s blogem vůbec začínat nebo spíš, proč to dělám já už 4.! rokem 🙂

Můj příběh asi spousta z vás zná, blog jsem si založila docela náhodou na hodině IVT, kde jsme si tvořili vlastní stránky, tak nějak mě to psaní ale chytlo a drží se mě to až dodnes 🙂 Pojďme se ale podívat na období, kdy blog vznikal. Bylo to před třemi lety, tedy přesněji na konci dubna 2015. Tou dobou jsem četla PÁR blogů, moc jsem o blogování nevěděla, ale i tak jsem si po založení stránky řekla, že bych na ni chtěla psát příspěvky i nadále, že bych vlastně hrozně moc ráda předala nějaké své postřehy, zážitky, rady a tipy i dalším lidem. To, že jich bylo minimum, pár lidí do měsíce a to většina z nich moji známí, mi vlastně vůbec nevadilo. Někdo to četl, já jsem si našla novou zábavu a bylo to pro mě několik hodin strávených zajímavou činností, která mě určitě posouvá pořád dál a dál a může třeba někomu i pomoct 🙂

Za ty roky si troufám říct, že se změnila spousta věcí razantně k lepšímu. Tak nějak jsem vyspěla, získala víc zkušeností jak z vlastního psaní, tak jsem poznala daleko větší spektrum naší blogové scény (zatím hlavně online), ale hlavně blog převedla na daleko zajímavější stránku, než jakou byla dříve. Hlavním rozdílem jsou určitě fotky, které jsem mívala malinkaté a teď mám naopak strach, že se mi už za chvíli nevejdou do schránky na blogu 😉 A taky to, že jsem blog začala propagovat na sociálních sítích, takže přišel na vědomí daleko více lidem, i když mě potěší, i kdybych ho psala jen pro pár lidí, kdy budu vědět, že vás to baví číst 🙂

Rozhodně ale nemůžu říct, že bych se za své začátky styděla, ba naopak jsem na sebe vlastně dost pyšná za to, co jsem už ve svých 14 letech byla schopna stvořit a ještě víc jsem ráda za to, že jsem nic nevzdala a blogování se věnuju pořád a neustále mě to ještě baví, i když některé dny (jako třeba dneska) mi jde to psaní ztuha a bez pomoci Marti, která mi s blogem pomáhá od června 2016, bych to určitě nezvládala tak jak teď ♥

 

Co že mě na tom psaní vlastně baví?

  • Můžu dál šířit myšlenky a nápady, které mohou inspirovat některé z vás, a bez blogu bych si je musela nechat jen pro sebe a to mi např. u některých výletů přijde docela škoda 🙂
  • Svůj volný čas využívám produktivně, vidím svůj výsledek a někdy i zpětnou vazbu
  • Vzhledem k mojí potřebě se pořád nějak vyjadřovat a projevovat je psaní článků skvělý způsob
  • Sama si vybírám, čemu se budu zrovna věnovat
  • Když nemám na psaní náladu, nic se nestane, je to strašně moc flexibilní
  • Mám možnost se díky blogu propojit s lidmi, které baví stejné věci jako mě
  • Můžu se neustále někam posouvat
  • A baví mě vlastně celý ten proces od vymýšlení článku, přes jeho realizaci ve formě focení fotek, procházení trasy, hledání si informací, psaní textu samotného až ke konečným úpravám a vypuštění článku do světa, kdy už čekám jen na vaše reakce 🙂

Doufám, že vás dnešní článek bavil, dozvěděli jste se něco o minulosti tohoto blogu a získali třeba implus k tomu si vlastní blog založit taky, protože i přes spoustu času stráveného při jeho vytváření to určitě za ten výsledek stojí!

Co vy, blogujete? Uvažujete o tom? A proč ať už ano či ne?