Jak jsem začala a zbytek šel sám od sebe

Čauky všem!

Ty jo, to už je tak dlouho, co jsem si takhle sedla k počítači a napsala vám něco i sem na blog! Ne, že bych poslední dobou neseděla u počítače víc než dřív, ale sepisuju jednu maturitní otázku za druhou a řekněme si upřímně, tam rozhodně nemám takovou volnost v tom, co napíšu, ve výběru témat a ani mě to tak nebaví. Nicméně, dneska si tu rozhodně nechci stěžovat a po těch dvou měsících bych mohla napsat nějaký vysvětlující a obhajující článek, přijde mi to ale zbytečné. Prostě letos maturuju a i kromě toho se mi v životě sešlo spousta věcí, kterým jsem prostě musela a samozřejmě i chtěla dát přednost. Před několika týdny jsem se vrátila na Instagram a dneska se rozhodla využít hodinovou (no možná i delší, jak vidím tu kolonu) cestu autobusem k návratu i sem.

Tenhle článek jsem plánovala vydat v lednu jako takový ten motivační pro vstup do nového roku i dekády, ale aktuální je pořád stejně a motivace na konci února se taky nezakazuje, ne? Takže se pohodlně usaďte a nechte se inspirovat mým příběhem, který začal už v roce 2018.

To jsem dostala v průběhu listopadu takový nápad, že bych mohla na vánoční prázdniny odjet pracovat někam do hor jako servírka, abych si taky užila trochu toho sněhu, volnosti, nových zážitků a tak. No to bylo samozřejmě dost pozdě, takže jsem nápad uložila na třičtvrtě roku zase do šuplíčku a vyndala ho někdy na začátku podzimu loni. Nejprve jsem byla v kontaktu s jedním hotelem v Krkonoších, ale tam to pak nějak z druhé strany vychladlo a já se začala poohlížet po něčem, co by bylo třeba blíž babičce s dědou, u kterých jsme Silvestra zatím vždycky trávili. Takže jasná volba padla na Jizerky a tady jsem si na první pohled zamilovala Prezidentskou chatu (Díky bohu, že nevyšly ty Krkonoše). Nikde nevisel žádný inzerát, že by hledali posilu do svého týmu, já neměla s prací servírky, na jejíž pozici jsem naivně chtěla nastoupit, žádné zkušenosti, ale rozhodla jsem se jít za svým snem a napsala jim na email uvedený na jejich stránkách.

Velmi rychle mi odpověděli a podržte se, odpověď byla kladná! „Ono to fakt vyjde?“ No nevěřila jsem vlastním očím, prý si to mám nějaký víkend přijet vyzkoušet a uvidíme, jak se domluvíme dál. Takže hned první víkend v listopadu jsem jela na zkušební směnu. Byla jsem extrémně nervózní, ale snažila jsem se dělat co jsem mohla a první víkend se mi ani nestal žádný strašný přešlap. Takže to šlo skvěle, já podepsala dohodu o pracovní činnosti a domluvila se na další směnu. Ta se nakonec nekonala, ale byla jsem pozvána na silvestrovský týden, že je to prý fakt honička a normálně berou jen lidi s více zkušenostmi, ale že to snad zvládnu. A zvládla!

Tady už se mi pár přešlapů povedlo, ale všechno nakonec dobře dopadlo a já si začínala čím dál víc připadat jako součást zdejšího skvělého mladého kolektivu kuchařů, číšníků a celého personálu. Po pěti dnech fakt náročných směn jsem sice byla fakt unavená, ale na druhou stranu se mi ani nechtělo domů. A to je co říct, když po cestě tam jsem si myslela, že tam snad ani nechci nastoupit a byla jsem odhodlaná, že pokračovat rozhodně nebudu a vymluvím se třeba na školu, přece jenom maturita se dá vždycky skvěle použít, že jo 😀

Jak ale asi správně tušíte, neskončila jsem a každou směnu si užívám víc a víc. Hrozně mě baví se pořád učit nějaké nové dovednosti, posouvat se z jedné pozice na place na druhou, poznávat stále nové lidi, zlepšovat si vztahy s těmi, které už vidím po několikáté z neznáme se vůbec, „Ty jseš tu poprvé?“, … na „Ahoj, tak jak se máš?“ „A kdy přijedeš příště?“… a taky získávat nové zkušenosti a zážitky.

No a co, že jsem vám tímhle příběhem chtěla předat? Chtěla bych vás popostrčit k tomu, abyste se nebáli jít za svými sny a cíli, což zní jako hrozně prázdné motivační heslo, tak třeba právě tímhle článkem pochopíte, že to myslím vážně, z vlastní zkušenosti a uvidíte, že to funguje.

Někdy je prostě potřeba sebrat všechnu odvahu, vykročit ze své komfortní zóny, sednout k počítači a napsat email, kterým nemůžete vlastně nic ztratit, ale jen získat. A třeba to vyjde, tak jako mně a bude to ještě lepší, než jste očekávali. No fakt bych před třeba dvěma měsíci nevěřila tomu, že o svých jarních prázdninách raději vynechám dovolenou a budu teď sedět v autobuse, no hádejte jakým směrem a kde mě od dneška až do neděle můžete zase potkat…

Tak se seberte, podívejte se na své sny a cíle, co jste si určitě vzorně na začátku roku 2020 sepsali ať už na papír nebo do hlavy a popřemýšlejte, co je ten první krok, co k jejich naplnění musíte udělat a nejde udělat právě teď? Pokud jo a já věřím, že tomu tak ve většině případů bude, udělejte ho. Kupte si měsíční členství v místním bazénu, abyste začali chodit pravidelně plavat a už dneska vyražte klidně jen na pár bazénů, pošlete dopis svým rodičům, který bude více osobní než SMS, ve kterém je pozvete k sobě na večeři, abyste konečně zase urovnali vztahy ve své rodině či zavolejte pár svým kamarádům a společně něco naplánujte třeba už na tenhle víkend, když jste si přáli trávit s nimi letos víc času. Všechno jde, když se chce, tak začněte opravdu chtít!

A schválně mi dejte vědět, co jste se rozhodli proměnit ve skutečnost a jaký první krok jste proto podnikli…

Těším se zase na vaše příběhy a doufám, že vás článek po nějaké době zase potěšil 😀

Jak moc se změní Vánoce s naším dospíváním aneb rozhovor s Terezou Hořtovou

Terka je mladá blogerka, která studuje fotografii a zajímá se hodně o alternativní způsoby naprosto běžných věcí, aby snížila svůj dopad na přírodu na minimum. Svou zálibu si taky teď našla v józe, která je pro ni takovou malou terapií. A ačkoliv ani tak nejsou všechny její dny růžové, tak baví na svém instagramu svými storýčky své sledující, kterým pak ale předkládá i celkem kontroverzní články, v nichž se nebojí otevřít. No a já doufám, že to se nebude bát ani dneska, kdy jsem si ji pozvala, abychom si popovídaly na téma Vánoce u rodičů, i když už mi není 5. Protože Vánoce pak nabírají úplně jiný směr a je vždy pozitivní?…


Terko, úplně na začátek bych se tě chtěla zeptat, jak se těšíš na letošní Vánoce?

Těším se moc stejně jako každý rok. Hlavně na tu atmosféru, už jsem vyráběla adventní věnec, těším se až budu péct cukroví a tak.

Budou pro tebe v něčem speciální, nebo to bude už taková zajetá klasika několik let?

Myslím si, že to bude stejný jako většinou. Občas sice jedeme třeba na hory, ale letos budeme normálně doma.

Na jaké Vánoce vzpomínáš nejradši?

Z dětství asi nemám úplně výraznou vzpomínku, to byly asi všechny Vánoce takový stejný. Ale od tý doby, co už jsem starší, tak asi takový nejvýraznější vzpomínku mám na Vánoce tak 3 roky zpátky, kdy jsem byla celý večer taková smutná, protože se mi líbil jeden kluk a furt se to nějak nerýsovalo a furt to nebylo jistý a i právě na ten Štědrý večer, jsem nebyla nijak veselá, i když už jsme dostali všechny ty dárky, ale nakonec mi večer napsal, že teda jo a pak jsme spolu začali chodit. Takže takový krásný dárek na závěr dne.

Byly pro tebe všechny tvé dětské Vánoce pohádkově krásné?

Asi jo. Nikdy se mi o Vánocích nic špatného nestalo. Vždycky to bylo hezký, byli jsme s rodinou, …

Kdy jsi poprvé pocítila změnu, že už nejsi ta malá holčička, co se těší na dárky, ale začala Vánoce vnímat jako slavnostní den?

Já myslím, že tak ve dvanácti/třinácti, ale spíš to byl takový negativní zlom, protože jsem asi tak poprvý dostala věci, co jsem si fakt nepřála, rodiče to prostě nějak neodhadli, a pak už to nebylo, jako když jsem byla mladší a dostávala ty hračky, co jsem chtěla. Takže to byl ten zlom, ale rozhodně ne pozitivní.

A pozitivní to začalo být zase kdy?

To asi až tak od osmnácti, protože mezitím to byl vždycky boj, co dostanu, ale jinak ta atmosféra byla vždycky hezká, jenom ty dárky no…

Kdy jsi přestala věřit na Ježíška?

Už asi v sedmi letech, kdy jsem pojala podezření, zeptala jsem se mámy a ona mi to prostě řekla. Ale táta na ni byl teda naštvanej.

Hledala jsi někdy dárky?

Hledala a vím, že už asi v pěti letech jsem našla nějaký oblečky pro panenku, ale máma mi to tehdy vysvětlila, že si to tam Ježíšek jenom schoval a já jsem jí uvěřila. 

A od té doby, co jsi přestala věřit na Ježíška, jsi začala i darovat dárky ostatním, nebo to přišlo až později?

Myslím, že tak od osmi, ale většinou jsem nic nevyráběla, protože nejsem moc zručná. Takže jsem kupovala spíš takový drobnosti jako třeba výrobky jiných dětí na školním jarmarku.

Co je pro tebe teď na Vánocích to, na co se těšíš nejvíc?

Určitě na celou tu atmosféru, na to až s mamkou budeme péct cukroví nebo když jsem vyráběla adventní věnec. To mě hrozně baví. A určitě i na setkávání s kamarádama.

A je něco, co tě naopak na těchto svátcích, které trávíš s rodiči, štve?

Někdy je to tak, že už jsme spolu moc dlouho. Třeba, jak jsme jezdili na ty hory, tak to jsme byli 2 roky po sobě, mně bylo třeba 18 a 19 a byly jsme tam klidně jenom 4 dny, což není zas tak dlouho, ale pro mě už to s rodičema bylo k nevydržení, protože nejsem vůbec zvyklá s nima trávit tolik času. Takže proto jsem daleko radši, když jsme v Praze a já si mezitím můžu odběhnout za kamarádama.

Máš nějaký trik, jak si vzájemně nelézt na nervy a svátky si opravdu užít?

Pro mě asi jedině právě ten způsob, že na chvilku vypadnu z bytu. Jinak se pak vždycky objeví něco… Ale já mám pak vždycky FoMO (strach z toho, že něco zmešká), když třeba vím, že kamarádi 25. někam jdou a já bych nešla, tak se mi prostě nechce být doma. I proto si myslím, že je lepší na chvilku odejít a pak se zase vrátit třeba na slavnostní oběd toho 25. Ale na Štědrý den jsem vždycky doma.

Máte doma nějaké tradice, které se vás drží už od té doby, co jsi byla malá?

Asi jediná, co máme je ta, že máma peče na Štědrý den koláče, což vůbec nevím, kde vzniklo, ale už od tý doby, co jsou moji rodiče manželé, tak máma peče koláče.

Jak vypadá takový tvůj typický Štědrý den?

Tak ráno máma peče koláče, pak většinou jdeme někam na procházku, ale mezitím se ještě přichystá něco na večer, kdy se třeba obalí kapr, kterého máme tradičně s bramborovým salátem, ale pak míváme teda asi trochu netradičně houbovou polévku. No k té procházce, tu jsme s bráchou jako malí nesnášeli, protože jsme se těšili na ty dárky a my museli chodit někde po městě! Ale většinou i tak večeříme hrozně brzo, třeba ve čtyři. Dřív jsme to totiž oba nemohli vydržet, ale teď už je to teda hlavně kvůli bráchovi, protože je hrozně nervózní a pořád nás všechny přemlouvá. A po večeři a po dárcích se pak díváme samozřejmě na pohádky.

Jaká je tvoje nejoblíbenější?

Já teda asi nejsem zas tak na ty pohádky, ale miluju Pelíšky.

A co míváte k obědu?

My máme právě ty koláče. Protože máma je začne dělat ráno, takže mezi desátou a jedenáctou je jíme a pak až večeříme.

Je něco, co ti u vás doma na Vánoce chybí?

Možná by bylo hezký sejít se se širší rodinou, ale oni všichni bydlí na Moravě, takže to není úplně možný. Ale jednou, když jsme měli ještě dům na Moravě, tak jsme  je trávili právě tam a o bylo fakt super.

A kdybys mohla vrátit čas, chtěla by sis zažít Vánoce jako malá nebo ti to teď vyhovuje?

Teď mi to vyhovuje, ale myslím, že když jsem byla malá, tak jsem byla radostnější během těch Vánoc a tak nějak nějak celkově, takže asi vrátit.

A úplně na závěr, ačkoliv Vánoce určitě nejsou jenom o dárcích, jaký byl ten, na který nikdy nezapomeneš?

Já si pamatuju, že jsem třeba dostala panenku chou chou (šušu), tak to jsem měla velkou radost, ale pak jsem dostala teda ještě Baby Anabel a ta byla ještě lepší, protože byla hezčí. Ale ta chou chou byla první, takže z toho jsem měla fakt velikou radost. A potom moji rodiče mají takovou specialitu, že když si přeju nějaký dražší dárek, na který se nabídnu, že přispěju, tak oni říkají, že ne, že mi to nekoupí a nakonec mi to koupí. Takže je to takový překvapení.

Máš i letos něco vysněného?

Letos ne. Letos jsem si ani nic nepřála, ale nakonec jsem si to sama koupila, budu to mít pod stromečkem, ale mám zaručeno, že se mi to bude líbit.

Tak já ti moc děkuju za rozhovor a přeju pokud možno klidné Vánoce tobě i celé tvojí rodině, s níž je budeš trávit ♥

 


 

A jestli vás zajímají nejen Terčiny Vánoce, ale i víc z jejího života, určitě ji nezapomeňte sledovat na jejím aktivním instagramu (@terezahortova), příležitostném blogu (freshsass.blogspot.com) či v našem společném podcastu (Ještě jednu, prosím!). Rozhodně je to velice inspirativní člověk a já myslím, že dneska promluvila z duše nejednomu z vás, kteří trávíte Vánoce taky doma s rodiči, i když už jste odrostli z těch úplně dětských let. No ale co, na Vánoce jsme dětmi tak trochu všichni, že jo? Tak krásný advent i vám a zase zítra v dalším políčku adventního kalendáře pa!

Co se děje, když cestování skončí? – #najednotema

Čauky všem!

Jako druhé téma článků ze série #najednotema jsme zvolily cestování a protože o tom samotném tu píšeme docela často, rozhodla jsem se dneska věnovat tomu, co následuje hned po něm a to vybalování a vzpomínání na ty naše cesty, protože po příletu z Rhodosu týden zpět je to pro mě víc než aktuální téma.

U nás v rodině, totiž máme po příjezdu občas konflikty, co se právě vybalování týká. Táta, ten vybalí, jakmile přijede a je rád, že má vše rychle za sebou. Oproti tomu třeba zase já vybaluju kufr tak týden po příjezdu, kdy už mám ten návrat do reality jakž takž zpracovaný. Představa, že bych měla totiž rychle zase všechno vrátit na své původní místo by mi dovolenou ukončila okamžitě s příjezdem a to já nechci. Miluju si tím totiž ten zážitek jakoby trochu prodloužit. Nejenže pak totiž chodím celý týden okolo kufru a tu si vzpomenu na ten zážitek, když uvidím ten opalovací krém a příště zase na jiný, když mi do oka padne klobouk, ale jsem možná až moc přecitlivělá a návraty z dovolených jsou pro mě vždy velmi smutným okamžikem. Cestování jako takové se si snažím užívat vždycky na 200% a nezáleží na tom, jestli projíždím republiku vlakem, chodím po horách či odpočívám na pláži a u bazénu, prostě každá z nich má takové své autentické kouzlo a pohodu, takže když končí není mi prostě do smíchu, to asi chápete.

Protože jestli pro mě cestování něco znamená, tak je to určitě poznat nová místa, ale taky si hlavně odpočinout, ať už jenom psychicky nebo i fyzicky, to nehraje roli. Prostě vždycky zapnu takový „cestovní mode“, při kterém neřeším blbosti, užívám si všeho co se mi nabízí a dostat se pak z něj není vždy úplně příjemné a právě takový nevybalený kufr mi moc pomáhá v takovém tom přechodu „do reality“. Protože občas je prostě potřeba se do ní dostat rychle, ale bez tohoto přechodu bych byla úplně vykolejená.

To by bylo teda k tomu vybalování zatím vše a moc by mě zajímalo, jak to s ním máte vy, já se ale ještě dneska nerozloučím a načnu i druhé téma a tím budou vzpomínky právě na cestování. Ty nejlepší si určitě všichni uchováváme v hlavách a s radostí je vyprávíme, ale čím dál od naší cesty to je, tím méně jich máme v živé paměti.

Aby se vám jich tam udrželo co nejvíce, je dobré si je osvěžovat, ať už vyprávěním někomu druhému (a kdo mě zná, ví, že tohle je moje silná stránka a musím se hodně krotit 😀 ) nebo i jen promítáním si jich ve své hlavě.

A nebo ještě pomáhá koukání na fotky a tady vyvstává otázka, kterou si teď docela často pokládám a to, kolik fotek už je moc a kolik je tak akorát? Mám totiž tendenci moc fotek nemazat, ale zase pak to množství, opravdu si je ještě někdy budu všechny prohlížet? No to by bylo na samostatný článek takové focení o dovolené, ale pokud mohu doporučit, tak na zamyšlení je na to skvělý podcast od Terezy Salte – Moment nebo momentku.

Tak jo, to by bylo ode mě vše, ale byla bych moc ráda, pokud byste tady se mnou rozpoutali trochu diskuzi a napsali mi na tohle téma váš názor/zkušenost.

Kdy a proč vybalujete? Jak se navracíte do „reality“? Jak a jak často vzpomínáte na své cestování?

Tak díky a cestování zdar!

Články holek:

Společný rok 2018 II. část

Čauky všem!

Před týdnem jsme si připomněli první polovinu roku 2018 (ještě na Trips and weekend activities) a dneska na nás čeká ta druhá…

Červenec

Hned na začátku prázdnin jsem pro vás sepsala už několikrát připomínaný nejčtenější článek za celý rok, a to představení jedné bezobalové prodejny, kterou osobně moc a moc doporučuju a pokud jste nikdy v takové nebyly, rozhodně neváhejte a zajděte do nějaké, protože je to úplně jiný zážitek než z obyčejného obchodu 😉 Marťa pro vás zase sepsala nějaké tipy na moc pěkné stolní hry (nejen) na teplé letní večery. Společně jsme pak vyrazili na nádherný krkonošský výlet, jehož část jsem letos šla dokonce 2x! A taky jsem v jednom z článků zavzpomínala na celou svoji blogovací dráhu.

Srpen

V srpnu jsem vám, já nečtenářka, představila pár skvělých knih, pak vás už tradičně, jako turistka, vzala na jeden super výlet do skal a ukázala vám pozitiva léta. Obecně v létě a ani pak na podzim moc článků nevycházelo, protože na ně prostě nebyla nálada a já se do nich nechci nutit, aby pro vás měly stále co přinášet 😉

Září

Na úvod školního roku vám Marťa vydala jeden povzbuzující školní článek, já ještě nostalgicky zavzpomínala na prázdniny a taky se s vámi podělila o jedno téma, co mi leželo od prázdnin na srdci a to zda stojí za to navštěvovat turisticky proslulá místa.

Říjen

V říjnu jsem se v jednom z článků věnovala své, dnes již zmíněné, omezené aktivitě v psaní, jako omluvu vás vzala zase na jeden výlet a dokonce zase i křížovou cestu, na níž jsem se snažila zaměřit na aktuální roční období, podzim, pokud vás zajímá, jak jsem to dokázala skloubit, určitě si článek přečtěte 🙂 Podzim s vámi pak do domů úplně vnesla Marťa pomocí dekorací.

Listopad

Poslední podzimní měsíc jsme započaly nádhernými fotkami ze Třeboně, za ty jsem hlavně na Marťu opravdu pyšná. Byl to první článek formátu FOTODENÍČEK a měl docela úspěch, takže z další dovolené se můžete zase těšit 😉  No ale v listopadu jsme toho pak už moc nestihly, pouze jeden výlet…

Prosinec

To jsme vám ale vynahradily v našem již tradičním adventním kalendáři. Nebudu tady popisovat každý článek zvlášť, ale musím uznat, že to bylo zase super. Dokonce jsme pro vás měly jednu soutěž! A abych viděla nějakou zpětnou vazbu, poprosím vás o vyplnění krátkého dotazníku 😉 https://goo.gl/forms/YmAUG5i1Sn0K5Dni1 Díky moc! Jinak v prosinci jsme pak samozřejmě ještě slavily Silvestr se zdravým jídlem a nakonec ještě zavzpomínaly na Vánoce, to už všechno s Marťou 🙂

A tím jsme na konci, doufám, že se vám rok 2018 na našem blogu líbil, že jste i třeba díky tomuto shrnutí narazili na nějaké pěkné články a že s námi zůstanete i v roce 2019, to bude taky jízda 😉

Tak pěkný nový rok!

FOTOdeníček – Proč nám bylo u rybníků zase tak hezky

Čauky všem!

Týden se s týdnem sešel a prázdniny jako by byly už hrozně dávno. Ale není tomu tak! Skončily teprve minulé úterý a ano sice měly jen 4 dny, ale i tak jsme toho stihli spoustu zažít a troufám si říct, že vás proto tento článek nebude nudit, tak uvidíme, co na to řeknete po jeho dočtení vy (kdyžtak to určitě zlepší fotky) 🙂

Podle mě by prázdniny měly sloužit hlavně pro odpočinek organismu, tady si asi poklepete na čelo, když už z instagramu víte, že jsem podnikla několik výletů a že si tím vlastně protiřečím. Jenže já to myslím jako odpočinek po duševní stránce. Ze školy a i vlastně práce býváme unavení a to „jen sedíme“ osm hodin na židli. Jenže tak to není! My máme po celou tu dobu zapojený mozek na maximum a jedeme, takže teď je čas na změnu. Pokud mám tedy nějaké volno, snažím se co nejméně i jen myslet na školu. Přesně proto mě vytáčí učitelé, kteří na prázdniny zadají spoustu úkolů s tím, že na ně budeme mít mnoho času. Já ale ne! Takhle jsem se nastavila někdy minulý rok a snažím se pravidlo odproštění od školy dodržovat i všechny soboty. Úplně celé prázdniny mi to samozřejmě nevyšlo, ale musím přiznat, že i díky tomu jsem si je daleko více užila 😀

Tak to bychom měli začátek, trochu jsem se rozepsala, ale i tohle byl jeden z těch stěžejních bodů, proč jsem si prázdniny opravdu užila. Další dost důležitý aspekt bylo určitě i místo, kam jsme vyrazili. Jako každoročně na nás totiž čekala moje milovaná TŘEBOŇ, kde se nikam nespěchá, kde máte přírodu hned za barákem, i když jste v úplném centru a kde to má pro mě prostě takové nevysvětlitelné kouzlo, zkuste tam taky někdy zavítat a uvidíte sami 🙂

 

No a jako poslední, ale určitě ne méně důležité, bych tady zmínila program. Neměli jsme ho předem nijak daný, prostě jsme se vždycky ráno dohodli, co budeme dělat, respektive, kam půjdeme a vyrazili jsme. Každý výlet či procházku jsme měli dost času na focení okolní nádherné podzimní přírody, po vycházkách jsme si dopřáli skvělých obědů v místních výborných rybích restauracích, horké čokolády či dortíku v místní pekárně a jeden večer jsme si do lázní Aurora zašli zahrát bowling! Byl to prostě skvělý aktivní odpočinek, kdy jsme nikam nespěchali a to je moc a moc důležité.

A co jsem vám tímto článkem chtěla předat? Trochu se vám pochlubit svými dojmy, ukázat vám díky fotkám krásy podzimní přírody na Třeboňsku a poukázat na to, co mně zlepšuje náladu a zážitek z prázdnin či prodloužených víkendů, snad jste se také inspirovali 😉

Tak teď už jenom prostě vemte rodinu či přátele, odjeďte někam, kde to máte rádi, na chvíli zapomeňte na všechny svoje povinnosti a udělejte si program podle sebe. Hlavně se nenechte zastrašit počasím, které nám sice moc nepřálo, ale my si z něj nic nedělali a vyráželi ven s deštníky a vraceli se domů s promrzlými rukami, ale na to se dá rychle zapomenout 😉

Jaké prázdniny jste měli vy? A co to ovlivnilo?

Tak krásný (ne)prodloužený víkend, jak kdo máte v plánu 🙂

Dva měsíce, co utekly jako voda

Čauky všem!

Doufám, že první dny ve škole zvládáte s úsměvem a dobrou náladou, protože pak utíká všechno rychleji 🙂 A zářným příkladem byly nepochybně pro spoustu z vás i prázdniny. Já ani nevím, jak je to vůbec možné, že už jsou zase za námi.. ale musím přiznat, že byly opět úžasné a proto na ně teď s vámi ráda znovu zavzpomínám, tak pojďme na ně…

Moje prázdniny měly dvě takové tváře, buďto jsem cestovala po České republice, chodila na tůry, odpočívala v tom horku a získávala občas jen psychickou, ale někdy také fyzickou novou energii. Tyhle krásné chvíle jsem trávila s rodinou. Společně jsme navštívili Rokytnici nad Jizerou… naše moc oblíbené místo v horách s neskutečnou atmosférou, sice spoustou kopců, ale i díky nim krásným výletů a hlavně výhledů ♥

Pak jsme také společně poznávali pro nás nové místo a to Adršpašsko-teplické skály a jejich okolí, i když do Adršpašských skal jsme se nakonec nevydali (v jednom z následujících článků se dozvíte proč 😉 ), tak to byla zase parádní dovolená. Trochu mi to sice kazily moje zdravotní problémy, které se ale naštěstí v pořádku vyřešili a já mohla nasát atmosféru asi docela chudého, ale přírodně velmi bohatého kraje. Navštívili jsme Broumov, ze kterého jsme si odnesli velmi smíšený pocit, Ratibořice, Teplické skály, osadu Skály, rozhledny a okolí stolové hory Ostaš.

Z obou těchto dovolených se určitě můžete těšit na podrobnější články s výlety, i když v Rokytnici už to není jednoduché, spoustu výletů tady už sem vám totiž popsala 😉

A jaká byla ta druhá tvář mých prázdnin? Plná kamarádů, dětí, smíchu a pohybu. Čtyři týdny jsem totiž strávila na táborech ať už byly pobytové či příměstské, každý den jsem si užila na 100% a večer padala do postele úplně K.O. Ale se skvělým pocitem, že jsem dělala něco, co má smysl, využila každou minutu dne, trávila čas se skvělými lidmi, nasmála se a hlavně jsem si zase uvědomila že mám spoustu lidí, kteří tu pro mě jsou, mají stejné zájmy a mnoha dětem jsme tak společně vytvořili ještě lepší prázdniny ♥

Jsem za svoje prázdniny neskutečně vděčná a doufám, že školní rok uteče alespoň trošku tak rychle a hlavně, že si ho užiju jako ty dny volna.

Doufám, že jste se měli taky fajn a další prázdniny POSPĚŠTE SI 😉

A co jste vlastně podnikli vy? Jaká nová místa jste navštívili? A co vás udělalo o prázdninách nejšťastnějšími?

Jak to všechno začalo a dál pokračuje

Čauky všem!

Tento článek nebude nic aktuálního, spíš bych se chtěla poohlédnout do minulosti na své začátky blogování a napsat vám pár důvodů, proč s blogem vůbec začínat nebo spíš, proč to dělám já už 4.! rokem 🙂

Můj příběh asi spousta z vás zná, blog jsem si založila docela náhodou na hodině IVT, kde jsme si tvořili vlastní stránky, tak nějak mě to psaní ale chytlo a drží se mě to až dodnes 🙂 Pojďme se ale podívat na období, kdy blog vznikal. Bylo to před třemi lety, tedy přesněji na konci dubna 2015. Tou dobou jsem četla PÁR blogů, moc jsem o blogování nevěděla, ale i tak jsem si po založení stránky řekla, že bych na ni chtěla psát příspěvky i nadále, že bych vlastně hrozně moc ráda předala nějaké své postřehy, zážitky, rady a tipy i dalším lidem. To, že jich bylo minimum, pár lidí do měsíce a to většina z nich moji známí, mi vlastně vůbec nevadilo. Někdo to četl, já jsem si našla novou zábavu a bylo to pro mě několik hodin strávených zajímavou činností, která mě určitě posouvá pořád dál a dál a může třeba někomu i pomoct 🙂

Za ty roky si troufám říct, že se změnila spousta věcí razantně k lepšímu. Tak nějak jsem vyspěla, získala víc zkušeností jak z vlastního psaní, tak jsem poznala daleko větší spektrum naší blogové scény (zatím hlavně online), ale hlavně blog převedla na daleko zajímavější stránku, než jakou byla dříve. Hlavním rozdílem jsou určitě fotky, které jsem mívala malinkaté a teď mám naopak strach, že se mi už za chvíli nevejdou do schránky na blogu 😉 A taky to, že jsem blog začala propagovat na sociálních sítích, takže přišel na vědomí daleko více lidem, i když mě potěší, i kdybych ho psala jen pro pár lidí, kdy budu vědět, že vás to baví číst 🙂

Rozhodně ale nemůžu říct, že bych se za své začátky styděla, ba naopak jsem na sebe vlastně dost pyšná za to, co jsem už ve svých 14 letech byla schopna stvořit a ještě víc jsem ráda za to, že jsem nic nevzdala a blogování se věnuju pořád a neustále mě to ještě baví, i když některé dny (jako třeba dneska) mi jde to psaní ztuha a bez pomoci Marti, která mi s blogem pomáhá od června 2016, bych to určitě nezvládala tak jak teď ♥

 

Co že mě na tom psaní vlastně baví?

  • Můžu dál šířit myšlenky a nápady, které mohou inspirovat některé z vás, a bez blogu bych si je musela nechat jen pro sebe a to mi např. u některých výletů přijde docela škoda 🙂
  • Svůj volný čas využívám produktivně, vidím svůj výsledek a někdy i zpětnou vazbu
  • Vzhledem k mojí potřebě se pořád nějak vyjadřovat a projevovat je psaní článků skvělý způsob
  • Sama si vybírám, čemu se budu zrovna věnovat
  • Když nemám na psaní náladu, nic se nestane, je to strašně moc flexibilní
  • Mám možnost se díky blogu propojit s lidmi, které baví stejné věci jako mě
  • Můžu se neustále někam posouvat
  • A baví mě vlastně celý ten proces od vymýšlení článku, přes jeho realizaci ve formě focení fotek, procházení trasy, hledání si informací, psaní textu samotného až ke konečným úpravám a vypuštění článku do světa, kdy už čekám jen na vaše reakce 🙂

Doufám, že vás dnešní článek bavil, dozvěděli jste se něco o minulosti tohoto blogu a získali třeba implus k tomu si vlastní blog založit taky, protože i přes spoustu času stráveného při jeho vytváření to určitě za ten výsledek stojí!

Co vy, blogujete? Uvažujete o tom? A proč ať už ano či ne?