Od Harracha přes panství až na Kotel

Čauky všem!

Už strašně, strašně, ale strašně dlouho tu nebyl žádný výletový článek, radši ani nebudu počítat, kdy to bylo naposledy, protože dnes toto smutné období (jak jsem zjistila na instagramu i vám totiž tyto články chyběly) končí a já vás zase zvu na další túru. Tak si sbalte pořádné svačiny, dostatek pití, pevné boty a s chutí někam jít sedněte do autobusu směrem do Harrachova. Dneska to totiž nebude žádný okruh, ale přechod části Krkonoš, tak se vám úplně nevyplatí jezdit autem 😁

Aby to tedy bylo zase fér pro vás, začnu s navigací hned z autobusového nádraží, z něhož se okolo Šindelky postupně dostaneme až k Mumlavě a tady buďto Liščí stezkou, nebo po asfaltce až k Mumlavským vodopádům. Tento začátek cesty je podrobněji kdyžtak sepsaný už v jednom z minulých výletů, tak se mrkněte tam.

I další část cesty po asfaltce až na Krakonošovu snídani jsme už spolu jednou absolvovali. Ale i tak vás podle mě nebude nudit a naopak si doporučuju všímat nejen úžasné přírody okolo, ale také ubývajícího počtu lidí směrem proti proudu řeky. Na Krakonošovu snídani a ještě dál dojde totiž jen pár odvážlivců, konkrétně opravdových turistů. Zde se můžete u stolů občerstvit buďto z vlastních zdrojů, nebo pokud budete mít štěstí, si můžete i něco drobného koupit. Přece jenom nás čeká docela stoupání.

Pro cestu nahoru si vybereme modrou TZ. Cesta je hezky zpevněna, ale vůbec nenarušuje přirozený přírodní ráz krajiny. Vede nádhernou přírodou a s přibývajícími výškovými metry ubývá vysokých stromů, a tak jeden z nejvyšších bodů poznáte, když potkáte borovici kleč.

Takovými borovicemi dojdeme cestičkou s výhledem na Labskou boudu až na rozcestí Čtyř pánů. Tady vás možná bude zajímat původ takového pojmenování, dříve zde totiž bylo místo, kde se stýkaly hranice 4 panských území, tak proto ti Čtyři pánové. Nicméně na tomto rozcestí je nádherný výhled na zbytek Krkonoš a když budete mít štěstí, možná dohlédnete i na Sněžku, ale i bez ní je to krásná podívaná ♥ Nedaleko odsud se taky nachází Vrbatova bouda (znáte příběh Hanče a Vrbaty?) či třeba pramen Labe, kde jsem já osobně teda ještě nikdy nebyla, ale slyšela jsem, že stejně není o co stát, takže vás zvu radši dál, ještě kousek nahoru na horu (ha ha) Kotel.

 

Na úplný vrcholek se sice vystoupat nedá, ale těsně pod něj ano a po cestě můžete nakouknout třeba do starého bunkru či na Růženčinu zahrádku. Nahoře pak na nás čeká zase výhled na opačnou stranu, konkrétně na Rokytnici nad Jizerou, kam nyní začneme klesat.

Pokud jste někdo šel někdy na Dvoračky právě z Rokytnice, možná vám to přišlo (stejně jako mně) jako vysoké stoupání, nyní ale budeme několik minut na Dvoračky klesat. No kdo by to byl řekl, že je to fakt možné 😀 Nicméně právě kvůli tomuhle celkem strmému klesání, nedoporučuju trasu chodit opačně, dost byste si ji tímto stoupáním zprotivili a to by byla škoda.

Na Dvoračkách pak neváhejte ochutnat třeba jejich legendární houstičky či borůvkové knedlíky, obojí mám  ozkoušené a můžu jen doporučit. No a nebo se posilněte (a odměňte, přece jenom už nás čeká v podstatě jenom klesání ) něčím trochu ostřejším 😉

Pro cestu dolů jsem pro nás tentokrát zvolila žlutou TZ, kdo by chtěl ulehčit svým kolenům a stihl lanovku (opravdu se podívejte v kolik přestává jezdit, není to úplně fajn pocit tam přijít a zjistit, že dneska už další prostě nepojede, vím o čem píšu), může se klidně dolů svézt. Kdo ne, stejně dojde ke spodní stanici a odtud poté ještě dál po žluté až na autobusovou zastávku na Horním náměstí, odkud se můžete zase vrátit domů. No a nebo si ten pobyt tady prodlužte, Rokytnice je vskutku krásná a výletů je tu nespočet (inspiraci na další výlety najdete na konci článku).

A mě by schválně vůči závěr výletu zajímalo, jestli jezdíte lanovkou spíš nahoru, nebo jako my dolů? A jak se vám vůbec dnešní trasa po dlouhé době líbila?

Těším se na vaši zpětnou vazbu a přeju spoustu nachozených kilometrů i teď na podzim ♥

Další výlety po okolí:

 

Z Kopečku k rybníkům a zase zpátky

Čauky všem!

Články teď vůbec nezvládám pravidelně, není to vůbec proto, že bych neměla nápady, ale spíš to nějak nedávám časově, strašně ráda totiž plánuju, ale nějak tam toho mám teď moc. O mých plánovacích postupech třeba ale zase někdy jindy, dneska to bude pouze jeden plán a to dost konkrétní. Půjde totiž o plán výletu, který nás zase po nějaké době zavede na jih Čech jen nedaleko od největšího rybníku u nás v Čechách 😉

Začneme kde jinde než v mé milované Třeboni. Tentokrát konkrétně na nádraží Třeboň-lázně, z nějž se vydáme do části zvané Na Kopečku. Zde leží třeba vodárenská věž či kaple sv. Jana Nepomuckého. Pro ty, co to tu zas tak moc neznají, musíme následovat červenou TZ a to směrem od centra, tedy z nádraží přes koleje.

Červená značka pro nás bude v první polovině výletu dost stěžejní, nejenže nás provede vilkovou čtvrtí právě na Kopečku, kam já jsem při tomto výletu zamířila prvně a musím uznat, že i tady je to nádherné bydlení, ale taky nás okolo kaple sv. Petra a Pavla převede přes hlavní silnici, za kterou nás čeká nedaleko les.

V tom naše trasa dostane o dost víc přírodnějšího rázu a říkám vám, že ten les tady má nějakou zvláštní, ale ohromně příjemnou atmosféru. Povětšinou je jehličnatý, začíná konkrétně borovicemi a na spoustě míst ho pokrývá mechový koberec či kapradinový porost. My zde šli po dešti, takže kapky atmosféru určitě dotvářely taky, ale věřím, že i nyní na jaře si cestu vychutnáte na 100%.

Tentokrát to dokonce nebudou ani jen samé malé lesní cesty, na které jste ode mě asi zvyklí, ale už po necelém kilometru se napojíme na jednu docela velkou, která se pak změní dokonce i na asfaltku, která nás převede třeba i přes Lužnici, konkrétně na jejím 101,9 kilometru.

Za mostem si je ale potřeba dát pozor, kam červená TZ vede, z již zmiňované asfaltky totiž hned za ním uhýbá ostře doleva a mění se opět na malou lesní pěšinu. Po té tentokrát už listnatým lesem přejdeme ještě dva vodní toky, místní menší potůčky, u jedno z nich si můžete všimnout vtipné cedulky na mostku, nebudu prozrazovat, o co se jedná, ale pokud ji někdo objevíte, určitě mi dejte vědět 😉 A dorazíme k typickým jihočeským rybníkům. Konkrétně zatím jen k Ženichovi.

Po hrázi se ale vydáme doleva a když přestaneme následovat červenou TZ a půjdeme rovně za nosem, dojdeme hned k druhému, názvem už trochu smutnějšímu, Novému Vdovci. Nálada se nám ale snad nezhorší, i když je pravdou, že teď nás nebude čekat úplně nejveselejší část cesty.

Pokračujeme totiž po asfaltce doleva a ačkoliv jdeme dubovou alejí, okolo dalšího rybníka, tentokrát Starého Vdovce, a aut tu moc nejezdí taková příroda jako před chvílí to prostě není a ještě nějakou dobu nebude. Po této silnici, ale dojdeme do Staré Hlíny, kde mi si vždycky dáme něco k jídlu v místní hospůdce, takže se nám nálada zlepší 😉

Pokračovat po jídle a nebo i bez něj, to je na vás, budeme ještě malou chvilku po ještě trochu rušnější silnici. Tady je ale potřeba si dávat pozor, kdy odbočuje modrá TZ, na tu cestu neodbočit a odbočit hned za chvilku na krásný kamenný most. Pokud byste přeci jen odbočili špatně na tu modrou, nezoufejte a jděte po ní dál, trochu si to protáhnete, ale my se k vám za nějakou dobu připojíme 😉

Kdo tedy odbočí správně, přejde most a vydá se po silnici za mostem uhybající mírně doprava. Teď budeme chvíli procházet obcí Nová Hlína, takže pokud jdete mezi domy, máte vyhráno 😉 Do lesa pak začneme mířit tak, že se druhou ulicí doprava dostaneme k dětskému hřišti se zvoničkou a dále stále rovně dojdeme na již zmiňovanou modrou značku, Pokud cesta zní moc složitě, jukněte do mapy a vše bude hned jasnější 😀

Právě ona modrá značka nás zavede zpět do přírody, ať už jde nejprve o lesopole, poté o samotný les a nakonec zase rybníky. První náznak civilizace se nám ukáže pomocí kaple sv. Víta, ke které ale není třeba odbočovat, a naplno se nám civilizace přiblíží při přechodu nadchodu nad silnicí E551.

Tady už se totiž zase nacházíme ve výchozí části Třeboně – Na Kopečku a stačí jen po modré TZ seběhnout dolů a jsme zase na nádraží. Tak hurá domů po tak krásném výletě, u nějž se vám možná ani nezdálo, že měl něco kolem 14 km, ale nebojte, oni se vám nohy další den, nebo možná už večer přihlásí 😀

Tak co, troufnete si hned na začátek sezóny i na takovýhle delší výlet, když vás tam čeká v podstatě jen rovina? 😉

Já věřím, že ano a že vy, co vyrazíte mi pak dáte vědět, jak se vám na něm líbilo. Tak šťastnou cestu!

Kočičí hrad bez koček i cihlových zdí

Čauky všem!

Už dlouho tu nebyl žádný výlet, a tak jsem se i vzhledem už k téměř jarnímu počasí rozhodla vás na jeden zase pozvat. Na začátek sezóny se vydáme do skal, kde přes rok určitě nebudete sami, ale takhle zjara by tu ještě nemuselo být moc lidí 😉

Začneme v osadě Ostaš a dojdeme až do skalního útvaru s názvem „Kočičí hrad“. Celá cesta tam i zpět bude měřit jen něco málo přes dva kilometry, proto vám doporučuju tento výlet zkombinovat ještě s jedním, o kterém jsem psala už minulý rok a který začíná rovněž v osadě Ostaš, jenže vede do skalního městečka, na něž z naší trasy také pěkně uvidíme 😉

Nyní ale už k trase na Kočičí hrad…

Začneme na parkovišti, ze kterého se po zelené TZ vydáme směrem k chatkám. Za chvilku dojdeme k výbornému občerstvení, ale to si ale přece jen nechme až po výkonu a nyní odbočíme zase po zelené TZ doprava na lesní cestu. Lesem povede cesta i následující kilometry, nemusíte se však bát, že by byla monotonní či nudná, protože jednolitý lesní porost mnohdy naruší mohutné skály či naopak krásné výhledy do okolí.

Pokud budete mít zájem okolí prozkoumat o trošku víc, určitě zvolte sestup do Sluje českých bratří. Jde o značné množství schodů vedoucích do skalní úžiny, v níž se dříve scházeli čeští bratří, konkrétně pronásledovaní katolíci, již zde konali tajné bohoslužby. Upřímně řečeno, místa tu moc neměli, ale zase jim sluj umožnila opravdu tajnou a soukromou ceremonii.

Dnes se dá slují projít, ovšem pouze z jedné strany, což znamená, že se pak musíte zpátky vrátit po těch stejných schodech. Za nakouknutí to ale určitě stojí, nejen, že si člověk uvědomí, jak je dnes vlastně život jednoduchý, ale také tu na písčitém prostředí můžete potkat třeba takovouhle krásnou housenku 😉

Po výlezu ze sluje určitě není na škodu si popojít na některý z vrcholků skal, na nichž se právě nacházíme, neboť rozhled do kraje je opravdu náramný.

Zdatní horolezci si tu určitě najdou i spoustu jiných vyžití a to jsme ještě nedorazili ani do cíle. Po cestě k němu se nám pro změnu po levé ruce otvírá výhled na skalní městečko, o němž jsem se zmiňovala hned v úvodu a kde to určitě taky stojí za návštěvu.

No a jsme tu. Tato obrovská skála neudělá radost jen již zmíněným horolezcům, ale určitě každé zvídavé duši, protože průlezů a průchodných úžin tu určitě najdete spoustu. Jen dávejte pozor, abyste se opravdu všude vešli a taky nezapomněli cestu z hradu ven 😉

Cesta zpátky pak povede úplně stejnou trasou jako cesta sem. Bohužel se tu žádný okruh vymyslet nedal, ale já věří, že vám to nevadí a díky zelené TZ se dostanete bezpečně zase zpátky ať už k autu či k začátku dalšího výletu či do občerstvení v osadě, kde se nejen dobře najíte, ale pokud poprosíte, dostanete i pití do skla a hned můžete mít z letošního prvního jarního výletu ještě větší radost. Nejen totiž, že jste poznali nový kousek světa, protáhli své nohy, nadýchali se čerstvého vzduchu, ale ještě také ušetřili přírodu od  zbytečných plastů 😉

Tak a touto ekologickou vsuvkou bych celý dnešní výlet ukončila, doufám, že jsem vás nalákala někam zase vyrazit a ať už si vyberete tohle či kterékoliv jiné místo, hlavně si výletění užijte 🙂 Všechny tipy na výlety naleznete ve složce VÝLETY a nebo zkuste přímé vyhledávání, věřím, že letos toho zase společně spoustu prochodíme 😀

Co vy a úzké skalní průchody? Bojíte se, nebo lezete kam jen se dá?

Tak krásný slunečný víkend ♥

Lesem ke kříži se nesem

Čauky všem!

Dneska se zase po nějaké době vydáme na výlet, touto dobou pořádně zimní, i když na fotkách sníh neuvidíte. Já jsem totiž na trase z Liberce k Mlynářovu kříži byla na podzim, ale nyní je to v tomto kraji opravdu zimní pohádka, tak neváhejte a vyražte na tuto šestikilometrovou trasu taky 😉

Výlet doporučuju začít u Liberecké ZOO. Sem se dá dojet jak tramvají, tak je to na dochodnou vzdálenost z centra, tak je tady i parkoviště pro vaše auta. Žádné výmluvy vám proto v tomto ohledu nebudou platné 😀 Odsud ale půjdeme už všichni po svých…

Po zelené TZ začneme výšlap okolo dětského koutku, kudy zatím vedou všechny barvy tras, ale za chvíli se všechny kromě zelené odbočí doprava, zatímco my se vydáme po vlastní (zelené) ose doleva.

Tady nás čeká nádherná cesta lesními pěšinami, chvíli stoupajícími, chvílemi po rovině a dokonce občas i dolů. Většinu cesty ke kříži ale půjdeme do kopce.

To nám zase umožní po chvíli krásný rozhled na Liberec, hm tedy pokud nebudete mít mlhu, jako já 😀 Ale i tak ten výšlap určitě stojí za to.

Mlynářův kříž totiž čeká na nás všechny, cesta přímo k němu bude sice kilometrová odbočka (tedy půl km tam a půl zase zpátky), ale na konci nás kromě pomníku s německým nápisem bude čekat i přístřešek, kam si můžete na chvíli odložit svůj batoh, vyndat si na stůl termosku a za odměnu se nahoře občerstvit. Mohu vám slíbit, že ten největší kopec už je za námi.

Zpátky do Liberce pak půjdeme pro změnu po žluté TZ, ta, jak už jsem upozorňovala, vede chvíli stejně jako ta zelená, ale potom místo doprava (odkud jsme vyšli) odbočujeme doleva, tahle cesta je zpevněnější, i když ne po celou dobu, pak taky odbočí úplně do lesa na pěšinu, na níž na nás čekají zase nějaká překvapení. Nejen krásná příroda, jako po celou cestu, ale také třeba velký kámen s nějakou památnou deskou, schválně, kdo ho najde 😉

Všichni asi poznáte Skautskou studánku, pokud tedy není teď úplně zapadlá pod sněhem 😀

A taky Strážní Buk, ten věřím, že nezapadl celý a v něm zase můžete určitě najít zarostlou značku.

Kousek za ním se od nás bude odpojovat červená TZ a pokud už někdo opravdu nebudete chtít ani trochu stoupat, odbočte na ní doprava. Komu stoupání, ne nijak drastické, nevadí, dojde se mnou přes Kovadlinu (skála) až na rozhlednu Výšina!

Odtud se pak dá krásně sjet dolů třeba na lopatě, pokud si ji s sebou vezmete, stačí se pak při sjezdu je držet pořád žluté značky. O téhle cestě už vznikl dokonce samostatný článek, tak na něj taky klidně jukněte, odkaz máte tady 😉 A pokud by někdo po sestupu neměl dost, tady máte odkaz i na článek o ZOO, co na nás dole čeká.

Tak kterou z variant si vyberete vy? Budete někde zkracovat, nebo si výlety vychutnáte v jeho plné kráse?

Ať už tak či tak, rozhodně si výšlap užijte, nikde neuklouzněte a dejte mi vědět, jak se vám trasa líbila. Celé naší rodině moc ♥

Krásný víkend plný pohybu!

Výlet plný fantasie ve skalách

Čauky všem,

dneska vám přináším poslední letošní podzimní výlet, na který se ale nevydávejte, pokud bude i jen trochu namrzlo. Trasa totiž povede skalami a tam by se při špatném počasí mohlo stát kdeco a pokud byste na výlet vůbec vzpomínali, tak určitě velmi neradi a to by byla velká škoda, protože stolová hora Ostaš nabízí mnoho skalních útvarů, mnohdy hezčích i než v nedalekých Teplických skalách a ještě je tu asi tak 100x míň lidí, kor teď na podzim, řekla bych 🙂

Pokud je tedy venku alespoň trochu nad nulou, vemte auto a zaparkujte ho u osady Ostaš. Do ní se pak vydejte už pěšky, první část cesty povede do kopce, ale to, co nás čeká nahoře určitě stojí za to. V osadě se nachází i občerstvení, kde se pak po sestupu doporučuju najíst, vaří tu opravdu skvěle. My ale osadu nyní opustíme a vydáme se po kamínkové cestě nahoru, za námi se po chvíli otevřou první výhledy, které sice s příchodem lesa zmizí, začnou se ale pomalu objevovat větší kameny. No a za okamžik už se pře námi zjeví první skála, konkrétně Trpasličí skála, ve které asi zatím nic neuvidíte, ale jen o pár kroků později už ano…

Tam se totiž, pokud po modré TZ odbočíme doprava, nachází skalní bludiště. Je opravdu potřeba sledovat, kudy značka vede, jinak se tu dá velmi snadno ztratit, ale pokud půjdete po správných šipkách, tak se budete chvíli nacházet dole, poté vás trasa zavede nahoru do Galerie, pak vás protáhne po kamenitých schodech, úzkým průchodem a určitě vám poskytne jedinečný zážitek.

Když se z bludiště šťastně vymotáte, po dalších schodech se dostanete na vyhlídku, z níž si budete moct svou dosavadní trasu prohlédnout shora a uvidíte také mimo jiné např. z kamene přírodou vytvořeného raněného sokola, zbrojnoše a na dalších vyhlídkách třeba medvěda, cikánku s dítětem a mnoho dalších, na kterých zapojíte určitě svou fantazii, ale zase na rozdíl od jiných skalních měst to je tu většinou docela zřejmé 🙂

Takovýmhle hezkým skalním městečkem se pak dostaneme až na vrchol této stolové hory.

Odtud nás nyní čeká cesta dolů. Na ní už tolik skal nebude, ale my tam potkali třeba takovéhle malé skřítčí městečko.

Stačí se koukat pod nohy, okolo sebe a určitě taky objevíte spoustu skrytých krás tohoto reliéfu. Pokud se ještě na chvíli vrátím k vrcholu, tam odtud je krásně vidět do okolní krajiny, ve které se nachází pro Českou republiku docela netradičně mnoho menších políček. Asi nějaké místo osvícených zemědělců 😀

Po sestup se pak znovu octneme u Trpasličí skály, odkud trasa není opravdu náročná ani dlouhá a dole na nás čeká ten slibovaný oběd.

Tak, co líbil se vám výlet? A jaké skalní městečko máte rádi vy?

Užijte si posledních podzimních výletů a kdyby už vám náhodou nasněžilo, nebraňte se ani těm zimním 😉

Krásný víkend

Moje nejoblíbenější místo v České republice #7 – ILONA

Už sedmý díl mého seriálu plného hostů je na světě, tentokrát se díky Iloně podíváme do Prahy, ode mě je to pořád jen příroda, tak si užijte trochu toho města…

“Praha. Není jenom Most a Hrad. Praha. Co víc si můžeš přát?” Takhle nějak mluví o naší matičce měst PSH v jednom ze svých nejstarších sonzích. Já jsem se teď do svého rodného města vrátila po roce cestování Evropou a Asií. Po tom, co jsem viděla Reykjavík, Moskvu, Tokio, Bangkok, Jakartu a další hlavní města, nemůžu jinak, než dát PSH zapravdu. Praha – co víc si můžu přát?

Pražský hrad, Karlův most, Staroměstské náměstí s Orlojem, to můžou být sebekrásnější dominanty, ale pro turisty. My sami tam sotva páchneme. Dnes vás zavedu na 5 míst, kam si chodíme vychutnávat krásy našeho města my Pražáci. Ať už na romantické procházky s partnery nebo s pivkem v ruce s kamarády. Aneb Praha, jak ji neznáte, aha.

Náplavka – nej místo na pivko s kamarády

Skvělých míst, kam zajít s kámošema na pivko je v Praze mega moc. Ale jakmile vysvitne jen trochu sluníčko, je jen jedno místo, kam všichni Pražáci zamíří – na náplavku. Rašínovo nábřeží, které se táhne podél Vltavy od Palackého náměstí až k Vyšehradu, to je naše absolutní top. Protože tohle místo má prostě atmosféru. Není nad to sednout si k řece, dát si výborný pivko, které tu seženete na každém rohu, poslechnout si hudbu a při tom se kochat výhledem na Pražský hrad a historické okolí. A když je fakt krásně, neodoláme pronájmu šlapadla a projížďce po Vltavě.

Prokopák – i v Praze máme kus přírody

Když potřebujeme na chvíli uniknout pražskému shonu a vypadnout do přírody, přírodní rezervace Prokopské údolí je jasná volba. Za procházkou mezi skalami a v lesích nemusíme jezdit ani nikam daleko. Do Prokopáku se dá dostat za 15 minut tramvají od metra Anděl. Najdete tu dokonce i jezírko, kde se natáčela slavná scéna Pelíšků s pošťákem.

Petřín – nejromantičtější volba

Oukej, i když je tohle možná trochu turistický spot, pořád tady potkáte hrozně moc pražských. A hlavně párů. Petřín je totiž tím nejromantičtějším místem v Praze. (I když Kampa mu dost slušně konkuruje.) Socha Karla Hynka Máchy – víte, kterého myslím? “První máj, lásky čas…” – je toho důkazem.
Petřín není jen rozhledna, která je miniaturní napodobeninou Eiffelovy věže. Ale kopec se spoustou zeleně a rozkvetlými zahradami. Nahoru si můžete svést zadek lanovkou, ale to není vončo. Lepší způsob je si to vyšlápnout po svých a cestou si vychutnávat dechberoucí výhledy na starou Prahu.
Při zdolávání kopce můžete obdivovat geniální myšlenku Karla IV. v podobě Hladové zdi. Na vrcholu na vás kromě rozhledny čeká taky planetárium nebo zrcadlové bludiště, které je fakt sranda!

Kyvadlo – místo, kde je chill a libový výhled na Prahu

Místo, kde kdysi stála obří socha Stalina. Dnes se tu kýve ze strany na stranu 25 metrů vysoký metronom. Schází se tu skejťáci a tanečníci a je tu největší chill. To je Pražský metronom neboli Kyvadlo. Autor Kyvadla svůj výtvor původně nazval Stroj času. Měl symbolizovat “neúprosné plynutí času a varovnou připomínku minulosti”. Hustý. Kdybych měla jmenovat moje jedno nejoblíbenější místo v Praze, bylo by to právě tohle.
Na Kyvadle nechybí zase výhled na Prahu, tentokrát na Pařížskou ulici a její okolí. A kdybyste se náhodou nechtěli kochat Prahou, vždycky můžete jít do přilehlých Letenských sadů na procházku nebo na piknik.

Náměstí Jiřího z Poděbrad – farmářské trhy na královských Vinohradech

Jiřího z Poděbrad aneb Jiřák (no jo, všechno si zjednodušujeme) je rozlehlé náměstí v srdci Vinohrad. Jeho dominantou přesně uprostřed je moderní kostel Nejsvětějšího Srdce Páně, který nepřehlédnete, ani kdybyste chtěli. Na náměstí jsou ale nejkrásnější ty historické domy, každý jinak barevný, které ho obklopují. Žižkovské televizní věže, která je druhou nejhnusnější budovou na světě a tyčí se jen kousek odsud, si nevšímejte.
Od středy do soboty probíhají na Jiřáku farmářské trhy s tolika dobrotami, že všichni kolemjdoucí slintáme až na zem. Jen těžko se odolává tomu množství čerstvé zeleniny, uzeninám, sýrům, množství koláčů a ovocným šťávám. Uff, až jsem z toho dostala hlad… Když je nádherné počasí, koupené dobroty si vychutnáváme na lavičce nebo na trávě pod slunečními paprsky.

To byla jen vybraná místa mého rodného města. Nádherných míst, kde se můžeme slunit a při tom si s přáteli vychutnávat české pivko s výhledy na historickou Prahu nebo si zasportovat, je mnohem víc. A pokud nejste pražští a v našem hlavním městě jste ještě nebyli, měli byste to rozhodně napravit. 

Ilona z blogu Prosmejdimesvet.cz

Moc turistů na jednom místě

Čauky všem!

Jak jsem vám v minulém článku slibovala, dneska bych se ráda dostala k tématu, proč jsme vlastně nenavštívili Adršpašské skály a celou tu myšlenku bych s vámi ráda rozebrala. Tak jdeme na to…

Adršpašsko-teplické skály jsou určitě velmi známým skalním komplexem pro většinu z vás, a právě tím taky hodně trpí. Pro svou slávu nebo spíš „profláklost“ jsou totiž strašně moc navštěvované a když píšu strašně, myslím opravdu STRAŠNĚ a to v negativním slova smyslu. Bohužel na tom nemáme ani tak moc podíl my, Češi, ale spíš Poláci, kterým to asi ani nevadí, protože jejich přírodní památka to není. Abyste tomu totiž dobře rozuměli, do Adršpachu (v menší, ale ne zanedbatelné, míře i do Teplic) najíždějí o prázdninách denně DESÍTKY polských zájezdních autobusů, z nichž se lidé hrnou do skal. V průběhu naší dovolené byl kvůli polskému státnímu svátku dokonce po nějaké dopolední hodině uzavřen vjezd do Adršpachu. Asi si každý z vás dokáže (nebo spíš asi ani nedokáže) představit, jak to na těchto skalních okruzích vypadá.

My jsme zvolili ještě tu lepší variantu – Teplické skály – a i tady už jsem se těšila, až budeme pryč, na mnoha místech jsme se museli podřídit tempu „davu“, čekat, než projde jiná skupinka turistů, fotit se na cestě bez lidí bylo takřka nemožné a ještě horší bylo, že mnoho turistů chodilo v protisměru jednosměrného okruhu 😦 Zkrátka zážitek to opravdu dokázalo zhoršit.

Neříkám, že není dobře, že se lidé zajímají o přírodní památky u nás, ale je dobré si uvědomit, že se toho i v tomto místě nachází daleko více než jen dva placené okruhy ve skalách. Ano, místy bývá jinde cesta mnohem náročnější než právě zde, ale příroda tam je často daleko hezčí a to mi věřte, mám své zkušenosti.

Odmala jsme s rodiči chodili po trasách, kde jsme potkali dvě rodiny za celý den a co jsme všechno po cestě neviděli! No byla toho spousta a pokud jste i vy vyzkoušeli některý z našich popsaných výletů, určitě to můžete potvrdit i z vlastní zkušenosti. Já jsem to rodičům měla občas za zlé, proč se my musíme pořád tahat po nějakých zapadlých trasách, když ostatní chodí úplně jinam a pořád se o těch místech mluví. Ale dneska jim po zkušenosti právě z Teplických (jak už jsem psala, do Adršpašských jsme raději ani nešli) skal moc a moc děkuji, takováhle turistika s další stovkou lidí na stejném místě ve stejný čas by mě opravdu nebavila a úplně mám v hlavě ten pocit, kdy jsem si říkala, že se těším na další den, kdy se zase vydáme někam do lesa, kde se kdykoliv budeme moct vyčůrat za stromeček, nikdo nás neuvidí, kdy si budeme moct jen tak sednout a v klidu se kochat okolím, sníst si svačinu nebo se třeba vyfotit na cestě a zachytit si tak ten SVŮJ JEDINEČNÝ okamžik štěstí z volnosti, pohybu a přírody. Ten mi totiž tak nějak na té  turisticky vytížené trase chyběl…

A teď by mě hrozně zajímal váš názor na tyto dvě problematiky, na něž jsem dneska narazila, takže jak to máte vy s ostatními turisty na trase vašeho výletu? Kolik vám jich nevadí, kolik vám ten koncový požitek už dokáže trochu otrávit? A po jak vytížených trasách běžně chodíte? No a zadruhé, jaký názor máte na toto až přetěžování přírodních památek? A co by podle vás pomohlo je zachránit?

My jsme si říkali, že by to s nimi chtělo udělat jako s národními parky v USA, omezit kapacitu nejen parkovišť, ale i vstupu a ten si kupovat dopředu. Ulehčilo by to přírodě a i návštěvníci by si to určitě víc užili 🙂

Krásný týden