Za těmi, co zaplatili za svůj původ

Krásný den!

Dneska vás na závěr našeho kalendáře pozvu ještě na jeden výlet. Zaprvé abyste o Vánocích úplně nezlenivěli, ale taky, protože Vánoce jsou svátky, kdy se scházíme s těmi nejbližšími a ne všichni si to můžou nebo mohli dopřát, protože jim to bývalý režim neumožnil. O čem, že to tady mluvím? Dneska vás zvu do památníku Terezín, kde zemřel nejen žid či položid a na smrt jich odešlo také nemálo.

Předpokládám, že jste očekávali nějaký optimističtější článek, ale podle mě je potřeba si připomínat i takovéhle události a to i teď v období svátků. Takže, jak že jsem se do Terezína dostala na návštěvu já? My to měli jako školní exkurzi, takže jsme si jak velkou tak malou pevnost s průvodci  dozvěděli se tak mnoho zajímavých informací.

První, co by asi stálo za zmínku je fakt, že Terezín nikdy nesloužil jako vyhlazovací tábor, ale pouze jako přestupní stanice při transportu dál např. do Osvětimi nebo prostě jako židovské ghetto. Židé a položidé sem byli postupně posíláni s velmi omezenými informacemi a němečtí židé byli dokonce obeznámeni s tím, že jedou do lázní, což samozřejmě nejeli. Podmínky měli otřesné, bydleli v zavšivených a jinak zabreberkovaných pokojích po tolika, že si to dneska ani představit nedokážeme. Jídla dostávali omezeně a ještě to většinou bylo dosti nepoživatelné.

Ti, kterým zůstali někteří členové doma, měli štěstí, že jim od nich ještě mohly chodit nějaké balíčky alespoň minimálně jim zpříjemňující tenhle hrůzostrašný pobyt. Navenek se ovšem všichni tvářili, že se nic neděje a Terezín je normální město jen pro židy. Takhle se jim povedlo obelhat i Červený kříž, který přijel na kontrolu a oni jeho zástupce provedli pouze vybranými vylepšenými ulicemi, kde dokonce dočasně zřídili obchody, školu i banku!

Nic z toho samozřejmě normálně neexistovalo a pokud chcete vidět zápisky a vzpomínky zde vězněných lidí, určitě navštivte místní muzeum. Samotná velká pevnost vám totiž asi moc obrázek neposkytne, neboť tam není nic moc strašného k vidění, jde o docela pěkné město.

Víc zachovalá je malá pevnost, která sloužila jako vězení. Zde byly podmínky samozřejmě ještě horší a na asi 4 m2 bydlelo třeba i 18 lidí. Jídlo už téměř nedostávali, léčit se v podstatě nesmělo a pobyt zde přežilo jen pár šťastlivců. Židé téměř žádní, ti byli buďto umučeni prací, hladem a podmínkami nebo ihned následně posláni do vyhlazovacího tábora. Nežidovští vězni, kteří zde byli taky vězněni, měli podmínky o trochu lepší nicméně kvůli neskutečně špinavým prostorům a neskutečné práci ani oni často nepřežili. Utéct se povedlo jen asi 3 lidem.

S útěky z ghetta to bylo o poznání jednodušší, jenže ti lidé byli tak zblblí, že se kolikrát jen chodili kouknout ven a pak se zase vrátili. Nicméně pár lidem se to povedlo a my měli dokonce možnost zažít jednu besedu s takovou šťastnou pamětnicí.

Pokud se vám někdy taková příležitost naskytne, využijte ji, pokud ne, zajeďte se sem podívat alespoň sami. Myslím, že nebudete litovat a odnesete si zážitek, na který se úplně nezapomíná, ovšem i o takových  historických obdobích je potřeba mluvit.

Pojďte sem proto vzpomenout na ty, pro které Vánoce nebyly svátky klidu a míru a kteří mnohdy jen na svůj původ doplatili smrtí či celoživotním traumatem.

Byli jste někdy v Terezíně, jiném židovském ghettu či koncentračním táboře?

Tak klid a mír aspoň vám ♥

Dva měsíce, co utekly jako voda

Čauky všem!

Doufám, že první dny ve škole zvládáte s úsměvem a dobrou náladou, protože pak utíká všechno rychleji 🙂 A zářným příkladem byly nepochybně pro spoustu z vás i prázdniny. Já ani nevím, jak je to vůbec možné, že už jsou zase za námi.. ale musím přiznat, že byly opět úžasné a proto na ně teď s vámi ráda znovu zavzpomínám, tak pojďme na ně…

Moje prázdniny měly dvě takové tváře, buďto jsem cestovala po České republice, chodila na tůry, odpočívala v tom horku a získávala občas jen psychickou, ale někdy také fyzickou novou energii. Tyhle krásné chvíle jsem trávila s rodinou. Společně jsme navštívili Rokytnici nad Jizerou… naše moc oblíbené místo v horách s neskutečnou atmosférou, sice spoustou kopců, ale i díky nim krásným výletů a hlavně výhledů ♥

Pak jsme také společně poznávali pro nás nové místo a to Adršpašsko-teplické skály a jejich okolí, i když do Adršpašských skal jsme se nakonec nevydali (v jednom z následujících článků se dozvíte proč 😉 ), tak to byla zase parádní dovolená. Trochu mi to sice kazily moje zdravotní problémy, které se ale naštěstí v pořádku vyřešili a já mohla nasát atmosféru asi docela chudého, ale přírodně velmi bohatého kraje. Navštívili jsme Broumov, ze kterého jsme si odnesli velmi smíšený pocit, Ratibořice, Teplické skály, osadu Skály, rozhledny a okolí stolové hory Ostaš.

Z obou těchto dovolených se určitě můžete těšit na podrobnější články s výlety, i když v Rokytnici už to není jednoduché, spoustu výletů tady už sem vám totiž popsala 😉

A jaká byla ta druhá tvář mých prázdnin? Plná kamarádů, dětí, smíchu a pohybu. Čtyři týdny jsem totiž strávila na táborech ať už byly pobytové či příměstské, každý den jsem si užila na 100% a večer padala do postele úplně K.O. Ale se skvělým pocitem, že jsem dělala něco, co má smysl, využila každou minutu dne, trávila čas se skvělými lidmi, nasmála se a hlavně jsem si zase uvědomila že mám spoustu lidí, kteří tu pro mě jsou, mají stejné zájmy a mnoha dětem jsme tak společně vytvořili ještě lepší prázdniny ♥

Jsem za svoje prázdniny neskutečně vděčná a doufám, že školní rok uteče alespoň trošku tak rychle a hlavně, že si ho užiju jako ty dny volna.

Doufám, že jste se měli taky fajn a další prázdniny POSPĚŠTE SI 😉

A co jste vlastně podnikli vy? Jaká nová místa jste navštívili? A co vás udělalo o prázdninách nejšťastnějšími?

Miší NOVINKY: Tábor, nový sestřih a malá pozvánka

Čauky všem!

V posledním týdnu se mi událo hned několik zajímavých věcí, o které bych se s vámi ráda podělila, takže jsem se rozhodla sepsat pro vás další Miší NOVINKY, takže jdeme na to …

Začnu tím, co jsem zažila minulý pátek, vyrazili jsme totiž se třídou na výlet do Tábora na festival TABOOK, sice nás tam jely asi jen 2/3, ale i tak jsme si to podle mě nakonec moc užili, i když se nám tam asi nikomu moc nechtělo.

Vyráželi jsme teda už v 7:34, což byl další podnět, proč se nám tam nechtělo, a do Tábora jsme dojeli okolo 9:00. Nejprve jsme se teda vypravili z nádraží na náměstí, kde jsme se rozdělili na 2 skupiny podle toho, kdo chodí na výtvarku a kdo na hudebku, a celé dopoledne jsme měli program TABOOKu právě v těchto skupinách. Ještě by asi stálo za to říct, že TABOOK je festival o knihách, na kterém jsou různá autorská čtení, povídání s autory na téma jejich knižní tvorby. A proč jsme se vlastně rozdělili? Lidi z výtvarky obcházeli různé besedy a workshopy týkající se hlavně grafické stránky knih, takže potkávali různé ilustrátory a tak, zatímco jsme my s hudebkou navštívili nejprve besedu připravenou přímo pro nás s básníkem, který vydal zatím 1 publikaci a povídal nám hlavně o tom, jak on se k psaní a literatuře vlastně dostal, jaké nesnáze ho na začátcích tvorby potkali a jak může poezie pomoci i v milostném životě. Jeho povídání mi přišlo moc zajímavé a celé to skvěle zakončil přečtením pár básní, ke kterým nám ještě vysvětlil, jak vznikly 🙂

pic_0552pic_0542pic_0548

Dále jsme se přesunuli na autorské čtení knihy Jinde, kde nám kromě čtení samotného autoři řekli, co si myslí o imigrantech, jak by se měla celá společnost k nim postavit a že i my jsme někdy imigranty sami byli.

Pak jsme dostali 3-hodinový rozchod s časem na oběd a prohlídkou města, protože jsme skončili dřív, než výtvarka a já jsem byla dohodnutá s Vali (možná ji znáte z vlogu z Anglie), že spolu půjdeme na oběd, tak jsem se nejprve trochu porozhlédla po městě, došla k Jordánu a vrátila jsem se opět na náměstí, kde jsme měly sraz.

pic_0547pic_0550pic_0531

Společně jsme potom zašly do restaurace Modrá růže, kterou jsem měla vyzkoušenou už z loňska, kdy jsme byly v Táboře s mamkou a ségrou. No a potom jsme se prošly krásnými ulicemi Tábora, kde jsme strávily asi 2 hodiny, a taky nakoupily krásné suvenýry z místního muzea čokolády 🙂

pic_0549pic_0545pic_0530pic_0546pic_0524pic_0523

Po těch 3 hodinách volna jsme se znovu rozdělily, každá odešla na jiný program a setkaly jsme se potom zase až na nádraží. Mým posledním bodem programu bylo povídání 2 autorů o literatuře Vysočiny a následné autorské čtení. Musím ovšem přiznat, že mi tento bod programu přišel dost nudný, a i když se tam všichni pořád něčemu smáli, nikomu od nás ze třídy to nijak vtipné nepřišlo 😦 Ale co, pak už jsme odjeli zpátky domů vlakem a nakonec to nebylo zas až tak špatný 🙂 Na více informací se můžete těšit ve vlogu 🙂

pic_0537pic_0526

Další, o co bych se s váma chtěla podělit je to, že jsem se nechala ostříhat a to na zatím nejkratší vlasy, co jsem kdy měla a musím říct, že z nich mám opravdu moooooc velkou radost. Když jsem se objednávala ke kadeřnici a vlastně i když jsem tam šla, tak jsem si vůbec nebyla jistá, jak vlastně chci, aby výsledek vypadal a jestli chci opravdu hodně velkou změnu, ale nakonec jsem kadeřnici ukázala fotku, jak bych to cca chtěla mít, ona mi poradila co by díky mému typu vlasů změnila a nakonec to šmikla.

Ještě, když jsem odcházela, nebyla jsem si jistá, jestli se mi to líbí, nebo ne, protože to byla hrozně velká změna, ale doma jsem se pořád prohlížela v zrcadle a nakonec dospěla k závěru, že jsem to sice čekala delší, ale je to i tak nádherný a teď s odstupem několika dní toho 100% nelituju a všem z vás, kteří se rozhodují, zda udělat nějakou velkou změnu, ať už jde o vlasy, koníček nebo cokoliv jiného, určitě doporučuju ji zkusit, protože vás to i kdybyste nakonec nebyli spokojeni posune někam dál. Pamatujte proto na toto: Vždycky budeme litovat víc toho, co jsme nezkusili než toho, co jsme zkusili. A vím, že to není lehké se podle toho řídit, ale alespoň to zkuste, já jsem dnes moc ráda i za to, že mě rodina i přátelé při rozhodování podporovali a pomohla mi i docela Not So Funny Any, která si změnou vlasů právě prošla a jen a jen ji doporučovala. A vy výsledek posuďte sami:

20161003_165707.jpg20161003_165725.jpg

A jako poslední bod je malá pozvánka na akci, která se bude konat příští neděli v Thomayerově nemocnici. Je to dobročinný bazar, na který já už několik let chodím (s mamkou jako dobrovolníkem i pomáhat) a vždycky tam najdu spoustu nových a krásných kousků, tak určitě doražte taky 🙂

Tak a to by bylo všecho, co jsem měla na srdci, vím, že to na Miší NOVINKY bylo trochu delší, ale mě teď to psaní tak baví, tak doufám, že to baví i vás číst 🙂

Mějte se moc pěkně a čau zase u dalšího článku 🙂

Miška