Lidi, se kterými ztratíte pojem o čase

Čauky všem!

Jakou mám krevní skupinu? Tak to zatím netuším, protože písmenka A, B a 0 mi stejně do života (pokud samozřejmě nebudu v ohrožení života) moc nepomůžou. Co ale rozhodně vím, je moje temperamentová a zájmová krevní skupina, no a o té bych se tu dneska s vámi chtěla podělit. Protože přesně podle tohoto si můžete najít lidi do svého života, kteří vám nebudou přítěží ale naopak skvělými parťáky.

instagram: @astrosvet_kolem_nas

Pokud se cítíte zaseklí na jednom místě, až moc ve svojí komfortní zóně a hlavně pořád hledáte ty správné a nové lidi do svého života, tak ZAČNĚTE! S čím? S čímkoliv, buďto vás to bude bavit, zůstanete u toho a potkáte tam lidi se stejnými zájmy, nebo zjistíte, že to není nic pro vás a dáte od toho ruce pryč. Věřte mi, není nadto dělat, co vás baví a trávit čas s lidmi, se kterými si prostě máte co říct.

A že si lidi stejného temperamentu můžete najít opravdu kdekoliv? Ano, kdekoliv. Já například našla skvělou partu lidí na volejbale, kam jsem začala letos v lednu chodit. Ačkoliv spolu trénujeme už přes půl roku, nikdy jsme se nijak moc nebavili, prostě nějak nebyl vhodný okamžik. Ale na soustředění o podzimních prázdninách se to teda změnilo a pořádně. Některé z těch lidí jsem třeba skoro ani neznala, protože loni jsem chodila jen na 1 ze 2 tréninků v týdnu a oni chodili na ten druhý. Ale když jsme se rozpovídali nejprve u deskových her a pak i jen tak, měla jsem pocit, že se známe roky a svěřovali jsme se jeden druhému se vším, co nás zrovna napadlo a já už dlouho nezažila nic tak skvělého jako čas právě s těmito lidmi, kteří mi přišli do života úplně náhodou a původně nás spojoval vlastně jen společný trénink volejbalu. No a dneska? Máme toho společného asi 100x tolik!

S jednou holkou jsme si dokonce padly tak do noty, že už teď máme v plánu, že toho musíme spolu ještě hodně podniknout, protože víc podobného člověka mně samotné budu hledat asi zase pěkně dlouho. Děkuju Luci, že jsem tě mohla poznat.

No a stejně tak ráda jsem za Áďu, s tou jsme se zase poznaly přes instagram, kdy jsem se ji rozhodla oslovit po jednom z jejích stories. Od té doby už jsme se jednou sešly na snídani (o tom jsem psala už i tady), píšeme si na instagramu a konečně mám parťačku na hokej!

Jak prostě píšu hned na začátku, stačí začít jako já s volejbalem, blogem, ale u vás to může být cokoliv jiného, protože věřte, že není nic lepšího než mít kolem sebe lidi, se kterými můžete mluvit o čemkoliv a oni si vás rádi vyslechnou ♥

Stalo už se vám taky někdy, že jste se s někým bavili poprvé, ale měli jste pocit, že se znáte už strašně dlouho? Kdy a jak jste se potkali?

Moc se těším na vaše zkušenosti a pa u dalšího článku 🙂

 

P.S. Víte, jak se nejlíp pozná čas, který jste si fakt užili s lidma okolo sebe? Nemáte z něj v podstatě ani jednu fotku, protože telefon by vám prostě jen překážel a kazil zábavu ♥

P.P.S. A úplným opak právě popsaných lidí jsou lidi toxičtí, o těch jsme se zase bavily v našem podcastu, tak jestli jste ho ještě neslyšeli, utíkejte to napravit, takových lidí se je totiž potřeba zbavit co nejdřív 😀

Moc turistů na jednom místě

Čauky všem!

Jak jsem vám v minulém článku slibovala, dneska bych se ráda dostala k tématu, proč jsme vlastně nenavštívili Adršpašské skály a celou tu myšlenku bych s vámi ráda rozebrala. Tak jdeme na to…

Adršpašsko-teplické skály jsou určitě velmi známým skalním komplexem pro většinu z vás, a právě tím taky hodně trpí. Pro svou slávu nebo spíš „profláklost“ jsou totiž strašně moc navštěvované a když píšu strašně, myslím opravdu STRAŠNĚ a to v negativním slova smyslu. Bohužel na tom nemáme ani tak moc podíl my, Češi, ale spíš Poláci, kterým to asi ani nevadí, protože jejich přírodní památka to není. Abyste tomu totiž dobře rozuměli, do Adršpachu (v menší, ale ne zanedbatelné, míře i do Teplic) najíždějí o prázdninách denně DESÍTKY polských zájezdních autobusů, z nichž se lidé hrnou do skal. V průběhu naší dovolené byl kvůli polskému státnímu svátku dokonce po nějaké dopolední hodině uzavřen vjezd do Adršpachu. Asi si každý z vás dokáže (nebo spíš asi ani nedokáže) představit, jak to na těchto skalních okruzích vypadá.

My jsme zvolili ještě tu lepší variantu – Teplické skály – a i tady už jsem se těšila, až budeme pryč, na mnoha místech jsme se museli podřídit tempu „davu“, čekat, než projde jiná skupinka turistů, fotit se na cestě bez lidí bylo takřka nemožné a ještě horší bylo, že mnoho turistů chodilo v protisměru jednosměrného okruhu 😦 Zkrátka zážitek to opravdu dokázalo zhoršit.

Neříkám, že není dobře, že se lidé zajímají o přírodní památky u nás, ale je dobré si uvědomit, že se toho i v tomto místě nachází daleko více než jen dva placené okruhy ve skalách. Ano, místy bývá jinde cesta mnohem náročnější než právě zde, ale příroda tam je často daleko hezčí a to mi věřte, mám své zkušenosti.

Odmala jsme s rodiči chodili po trasách, kde jsme potkali dvě rodiny za celý den a co jsme všechno po cestě neviděli! No byla toho spousta a pokud jste i vy vyzkoušeli některý z našich popsaných výletů, určitě to můžete potvrdit i z vlastní zkušenosti. Já jsem to rodičům měla občas za zlé, proč se my musíme pořád tahat po nějakých zapadlých trasách, když ostatní chodí úplně jinam a pořád se o těch místech mluví. Ale dneska jim po zkušenosti právě z Teplických (jak už jsem psala, do Adršpašských jsme raději ani nešli) skal moc a moc děkuji, takováhle turistika s další stovkou lidí na stejném místě ve stejný čas by mě opravdu nebavila a úplně mám v hlavě ten pocit, kdy jsem si říkala, že se těším na další den, kdy se zase vydáme někam do lesa, kde se kdykoliv budeme moct vyčůrat za stromeček, nikdo nás neuvidí, kdy si budeme moct jen tak sednout a v klidu se kochat okolím, sníst si svačinu nebo se třeba vyfotit na cestě a zachytit si tak ten SVŮJ JEDINEČNÝ okamžik štěstí z volnosti, pohybu a přírody. Ten mi totiž tak nějak na té  turisticky vytížené trase chyběl…

A teď by mě hrozně zajímal váš názor na tyto dvě problematiky, na něž jsem dneska narazila, takže jak to máte vy s ostatními turisty na trase vašeho výletu? Kolik vám jich nevadí, kolik vám ten koncový požitek už dokáže trochu otrávit? A po jak vytížených trasách běžně chodíte? No a zadruhé, jaký názor máte na toto až přetěžování přírodních památek? A co by podle vás pomohlo je zachránit?

My jsme si říkali, že by to s nimi chtělo udělat jako s národními parky v USA, omezit kapacitu nejen parkovišť, ale i vstupu a ten si kupovat dopředu. Ulehčilo by to přírodě a i návštěvníci by si to určitě víc užili 🙂

Krásný týden