Za těmi, co zaplatili za svůj původ

Krásný den!

Dneska vás na závěr našeho kalendáře pozvu ještě na jeden výlet. Zaprvé abyste o Vánocích úplně nezlenivěli, ale taky, protože Vánoce jsou svátky, kdy se scházíme s těmi nejbližšími a ne všichni si to můžou nebo mohli dopřát, protože jim to bývalý režim neumožnil. O čem, že to tady mluvím? Dneska vás zvu do památníku Terezín, kde zemřel nejen žid či položid a na smrt jich odešlo také nemálo.

Předpokládám, že jste očekávali nějaký optimističtější článek, ale podle mě je potřeba si připomínat i takovéhle události a to i teď v období svátků. Takže, jak že jsem se do Terezína dostala na návštěvu já? My to měli jako školní exkurzi, takže jsme si jak velkou tak malou pevnost s průvodci  dozvěděli se tak mnoho zajímavých informací.

První, co by asi stálo za zmínku je fakt, že Terezín nikdy nesloužil jako vyhlazovací tábor, ale pouze jako přestupní stanice při transportu dál např. do Osvětimi nebo prostě jako židovské ghetto. Židé a položidé sem byli postupně posíláni s velmi omezenými informacemi a němečtí židé byli dokonce obeznámeni s tím, že jedou do lázní, což samozřejmě nejeli. Podmínky měli otřesné, bydleli v zavšivených a jinak zabreberkovaných pokojích po tolika, že si to dneska ani představit nedokážeme. Jídla dostávali omezeně a ještě to většinou bylo dosti nepoživatelné.

Ti, kterým zůstali někteří členové doma, měli štěstí, že jim od nich ještě mohly chodit nějaké balíčky alespoň minimálně jim zpříjemňující tenhle hrůzostrašný pobyt. Navenek se ovšem všichni tvářili, že se nic neděje a Terezín je normální město jen pro židy. Takhle se jim povedlo obelhat i Červený kříž, který přijel na kontrolu a oni jeho zástupce provedli pouze vybranými vylepšenými ulicemi, kde dokonce dočasně zřídili obchody, školu i banku!

Nic z toho samozřejmě normálně neexistovalo a pokud chcete vidět zápisky a vzpomínky zde vězněných lidí, určitě navštivte místní muzeum. Samotná velká pevnost vám totiž asi moc obrázek neposkytne, neboť tam není nic moc strašného k vidění, jde o docela pěkné město.

Víc zachovalá je malá pevnost, která sloužila jako vězení. Zde byly podmínky samozřejmě ještě horší a na asi 4 m2 bydlelo třeba i 18 lidí. Jídlo už téměř nedostávali, léčit se v podstatě nesmělo a pobyt zde přežilo jen pár šťastlivců. Židé téměř žádní, ti byli buďto umučeni prací, hladem a podmínkami nebo ihned následně posláni do vyhlazovacího tábora. Nežidovští vězni, kteří zde byli taky vězněni, měli podmínky o trochu lepší nicméně kvůli neskutečně špinavým prostorům a neskutečné práci ani oni často nepřežili. Utéct se povedlo jen asi 3 lidem.

S útěky z ghetta to bylo o poznání jednodušší, jenže ti lidé byli tak zblblí, že se kolikrát jen chodili kouknout ven a pak se zase vrátili. Nicméně pár lidem se to povedlo a my měli dokonce možnost zažít jednu besedu s takovou šťastnou pamětnicí.

Pokud se vám někdy taková příležitost naskytne, využijte ji, pokud ne, zajeďte se sem podívat alespoň sami. Myslím, že nebudete litovat a odnesete si zážitek, na který se úplně nezapomíná, ovšem i o takových  historických obdobích je potřeba mluvit.

Pojďte sem proto vzpomenout na ty, pro které Vánoce nebyly svátky klidu a míru a kteří mnohdy jen na svůj původ doplatili smrtí či celoživotním traumatem.

Byli jste někdy v Terezíně, jiném židovském ghettu či koncentračním táboře?

Tak klid a mír aspoň vám ♥

Tradiční Vánoce se měnily v průběhu staletí aneb rozhovor s Češkou z Česka

Jana je hrdá Češka, která si všimla, že lidi v jejím okolí obdivují mnohdy více zahraniční kulturu a tradice než ty české, i když ve světě je národní hrdost naprosto přirozenou součástí lidských životů i mimo sportovní akce, kdy se kolikrát i v Češích probouzí česká hrdost. Právě na tento popud tedy Janča založila blog Češka z Česka, na němž se nám snaží přiblížit mnohdy zapomenuté, ale krásné české tradice a jídla. No a kdy jindy je období víc sepjaté s tradicemi než o Vánocích. Takže dneska jsem si ji pozvala do svého rozhovoru právě proto, aby nám prozradila něco víc nejen o svátcích jako takových, ale i třeba něco ze svého vlastního života.


Jani, úplně na začátek ti položím otázku, s níž začínám snad všechny rozhovory v adventním kalendáři. Jak se letos těšíš na Vánoce?

Těším se stejně jako každý rok moc!

Máš už doma připravenou vánoční výzdobu?

Mám takovou tradici, že si vždycky začátkem adventu vánočně vyzdobím byt, dám si svařák, pustím si k tomu koledy, takže ano mám, protože se to snažím takhle dodržovat každý rok.

Co k ní tradičně v Čechách patřilo? 

Možná je dobrý říct hned na začátek, že k těm Vánocům se váže několik tradičních věcí, výzdob, které se proměňovaly v čase, ale zároveň měly nějakou symboliku, takže ať už je to adventní věnec, vánoční stromeček nebo cukroví, tak vždycky se to nějak odvíjelo už z pohanských dob. 

Jaké tradice tak obecně o adventu a Vánocích u vás doma dodržujete?

My slavíme Vánoce já, mamka, babička a brácha a nedodržujeme takové ty tradiční rituály, jako je rozkrajování jablka, lití olova, házení bačkorou, ale tradičně to funguje tak, že už den před Štědrým dnem s mamkou začínáme dělat chlebíčky, vánoční bramborový salát a Štědrý den je spíš takový v rámci příprav. Smažíme kapra, řízky, připravujeme dům, aby byl hezky vánočně uklizený, připravený, i když nějaký vánoční úklid probíhá už samozřejmě předem, ale aby to bylo přichystané na ten večer. Já pak jedu za babičkou do vedlejší vesnice, která jde na čtvrtou hodinu do kostela, protože u nich farář objíždí menší vesnice přes den a na půlnoční mši je až v té největší. Takže já pak babičku vyzvednu, pokud mám pak víc práce s mamku tak ji taky vyzvednu a přivezu je k nám, kde začne ta štědrovečerní hostina a díváme se společně na pohádky, rozbalujeme dárky a tak.

A když se přesuneme k těm tradičním tradicím, jsou nějaké, na které už se téměř zapomnělo, ale za tebe je to opravdu škoda?

Těžko říct, co každá rodina dodržuje a co se zapomnělo, já mám pocit, že jak už jsem říkala, tak ty úplně tradiční tradice se už tolik neprovádí, ale mám takový pocit, že v posledních třeba 30 letech je taková tradiční tradice shon a nakupování vánočních dárků, takže podle mě chybí trochu ten prvotní význam Vánoc. Sejít se, být chvíli zase spolu, vymyslet někomu dárky, proti tomu taky nic nemám, ale v nějakém omezeném množství a hlavně v klidu a hlavně teda ten prvotní význam Vánoc, zastavit se, být chvíli spolu…

Je naopak nějaká tradice, co dřív třeba neměla takový význam, ale dnes se dostává do popředí? Mě napadají třeba dárky nebo pak jak už jsi říkala asi ten shon, že jo?

Hm, asi jo.

Máš už všechny dárky nakoupené?

Nemám, skoro žádné, jako každý rok, ale jsem na sebe pyšná, protože je mám už skoro všechny vymyšlené a těším se až je všechny pořídím a jak se budou obdarovaným líbit. Což je u mě letos světlá výjimka, protože já jsem spíš takový ten rozjímající typ, takže to nakupování dárků nemám moc ráda, nevím většinou ani co těm lidem vymyslet, takže to odsouvám, ale letos je to teda jinak!

Na jaký dárek, co budeš někomu dávat, seš nejvíc pyšná?

Já bych to nerada prozrazovala, ale je to asi pro mamku a těším se až jí to dám, je to trošku spojené se mnou, ak doufám, že se jí to bude líbit.

Co se tak v minulosti nejvíc dávalo? 

To záleží asi na době, ale kdybych to tak shrnula, tak to co bylo. Ve středověku si lidi dávali třeba jablka, oříšky, po domácku vyrobené panenky a s tím, když přicházelo další zboží, tak se mohlo přidávat víc materiálních dárků.

A kdy podle tebe začaly Vánoce a dárky nabývat takové podoby, jakou mají dnes?

Nejsem historik, takže těžko říct, kdy to tak začalo, ale myslím si, že to bylo zase s tou dobou, s tím konzumním způsobem života. Kdy je všeho dostatek, a tak lidi chtějí víc to, co vidí.

Myslíš, že některé období v minulosti naší země přispělo k tomu, že lidé přestali dodržovat tradice v takové míře jako dřív (ačkoliv teda nejsi historik), protože dnes to určitě není obvyklé ve všech rodinách.

Myslím si, že je to taky práce té doby. Spousta tradic je spjata s pohanskými zvyky, křesťanskými zvyky a těmi rituály, které měly přivolat štěstí, hojnost, zdraví, úrodu,… A tak teď, když jsou lidi informovanější, tak už úplně nevěří tomu, že je nějak ochrání když upečou cukroví v určitém tvaru.

A kam je podle tebe nejlepší zajet či nahlédnout, aby člověk viděl Vánoce právě ve své původní české podobě? Je to nějaký tvůj oblíbený skanzen, knížka, film?

Teď mám knížku Tradinář, který opravdu doporučuju, protože tam jsou popsané starší tradice, ale i nějaké, co si můžeme sami vymyslet, takže to může určitě sloužit jako velká inspirace. Je to rozdělené dokonce do jednotlivých ročních období, takže víte, kdy se přesně na co připravit. A skanzen? Já jsem z východních Čech a na hlinsku je Veselý kopec, tak ten určitě a v létě jsem byla v Rožnově pod Radhoštěm ve skanzenu Valašská dědina, tak tam mají určitě taky nějaký krásný vánoční program.

Nesmíme taky zapomínat na jídlo, od kdy se u nás na Vánoce běžně servíruje kapr s bramborovým salátem?

Co jsem se dočetla, tak obdoba bramborového salátu se objevila v kuchařce Magdaleny Dobromily Rettigové, ale obsahovala brambory, hodně majonézy, kořenovou zeleninu a zbytky od různých druhů jídel. A v našem jídelníčku se tahle tradice ustálila po 2. světové válce.

Jíte doma kapra se salátem?

Máme kapra se salátem a brácha má kuřecí řízek.

Co dalšího patřilo tradičně k českým vánočním pokrmům a dělají se ještě vůbec?

Před smaženým kaprem se u nás dělal kapr načerno, čož je s omáčkou se švěstkama, ořechama a jablkama. Ale taky záleželo na tom, jestli byl kaprů dostatek, vím, že v jeden čas se tohle jedlo spíš jenom v rybářských oblastech a určitě se jedly různé luštěninové kaše. Luštěniny mají u nás vůbec velký základ, protože tady máme super podmínky na pěstování a uskladnění a taky obsahují spoustu látek i v průběhu chudoby. Na štědrovečerním stole pak měl velký význam taky houbový kuba, což je jídlo z hub a krup.

Hrozně zajímavým jídlem mi přijdou taky obědy, každý mívá něco jiného. U nás se třeba tradičně jí jen vánočka, jinde Kuba a někde zase čočka, která teda u nás vítězí až na Nový rok. Co je tím klasickým obědem z minulosti?

Zase záleží na období, ale myslím si, že dřív to nebylo zas tak bohatý, aby měli jak oběd, tak i večeři, ale to je spíš jen takový můj názor. Většinou se ale objevují zase ty luštěninové kaše, když už o tom někde čtu.

A vy míváte co?

Tradičně právě nic 😀 My možná s mamkou ujídáme cukroví a třeba chlebíček, který připravujeme, ale jinak pak večeříme zase brzo, okolo pátý šestý hodiny.

A ještě úplně na závěr, na jakou tradici (ačkoliv teda nedodržujete ty úplně klasické) se nejvíc těšíš a proč?

Já se těším na celý ten den. On je teda v takovým ruchu, že bych si ho představovala ještě trochu klidnější s koukáním na pohádky a tak, ale ani mi to moc nevadí, ono to pak alespoň rychle uteče do toho očekávaného večera. Já potom jak jedu za babičkou, resp. ji vezu do kostela a pak k nám, tak ona se vždycky zabalí, jak kdyby jela někam na týden, takže ten odjezd je vždycky tak na hodinu, než ona všechno dobalí a zkontroluje a v tý situaci si vždycky říkám, že už jsem mohla být v klidu doma, popíjet si ten svařáček, ale když se na to podívám takhle zpětně, tak mě to vlastně baví a je to moje oblíbená naše jedinečná tradice. Ona je u toho babička totiž strašně roztomilá, protože i ty dva kilometry jinde jsou pro ni velká událost.

Já ti moc děkuju za všechny odpovědi a přeju ti krásné tradiční Vánoce v klidu a s tvými nebližšími, protože to je na Vánocích asi to nejdůležitější ♥

 


 

A pokud se chcete o tradicích dozvědět ještě víc a to nejen o adventu a Vánocích, nezapomeňte Janu sledovat na jejím blogu (http://www.ceskazceska.cz/) a instagramu (@ceskazceska_blog) a pro víc té vánoční inspirace si můžete koupit knížku Krásné Vánoce, které je právě Janča taky součástí 😊

Jaké tradice se dodržují u vás doma?

FOTOdeníček-Pohodový týden v přímořském ráji

Čauky všem!

Prázdniny jsou už bohužel za námi, já bych se ale ještě strašně ráda s vámi podělila o jeden svůj skvělý zážitek. Po 10 letech jsem totiž zase letěla letadlem a zažila neskutečně skvělý a odpočinkový týden na Rhodosu a právě z něho bych vám v následujících pár řádcích nejen popsala, co jsem zažila, ale hlavně bych vám z něho ráda ukázala nějaké fotky, které mají své jedinečné kouzlo a já osobně jsem na ně moc pyšná. A tak, i když normálně tady sdílím hlavně výlety a akce v České republice, dneska uděláme výjimku a přesuneme se za hranice. Tak jdeme na to…

Na Rhodos jsme odletěli v neděli asi v pět ráno, takže jsme pak na ostrově měli před sebou v podstatě ještě celý den, což bylo naprosto skvělé, protože nás ihned ubytovali (asi kolem 10:00) a my mohli vyrazit poprvé k bazénu. U toho jsme strávili tak půlku dovolené, protože jsme ji pojali opravdu hodně odpočinkově a navíc u tohoto bazénu probíhal naprosto skvělý animační program. To je něco, co musím na hotelu Belair Beach, kde jsme byli ubytováni taky určitě vyzdvihnout, protože v podstatě celý den jste neměli čas se nudit a aktivity jako vodní ala volejbal, šipky nebo třeba vodní aerobic nám neskutečně oživily naše jinak plavací a válecí dny právě u bazénu a moře.

Když se ale ještě vrátím k bazénu, u hotelu jsme měli k dispozici celkem 2, jeden opravdu hlavně na plavání, na ten jsme měli výhled z pokoje, ale paradoxně jsme u něj strávili jen jedno dopoledne, neboť daleko víc nás bavil bazén druhý určený spíš na blbnutí ve vodě a nabízel taky krásný výhled na moře, skoro bych až řekla, že to byl v jedné své části takový „instagramový bazén“.

To hlavní, kvůli čemu jsme ale na Rhodos přijeli, bylo samozřejmě moře. Pokud sem někdy pojedete, určitě doporučuju pláže na západním pobřeží u Egejského moře. Moře 24/7 žije, tzn. bez vln ho prostě neuvidíte, jen vždy záleží, jak moc velké vlny budou, protože některé dny to bylo jen takové malé houpání, ale třeba poslední náš den to byly vlny, ve kterých jsme se až báli koupat. I tak to byl ale neskutečný zážitek.

Co je dobré ale určitě zmínit, tak moře je dost slané, a tak když vám nateče do očí, není to vůbec nic příjemného a nejlepší je si je propláchnout sladkou vodou. Nicméně zase pláže jsou naprosto úchvatné, nejsou plné lehátek, jsou kamenité, případně písečno-kamenité a je z nich neskutečný výhled na západy slunce. No a koupat se při takovém západu slunce? Nebo třeba běžet po pláži na takový večerní výběh? (O tom si kdyžtak můžete přečíst na našem instagramu…) To jsou nezapomenutelné zážitky, které bych přála každému z vás.

Abyste si ale nemysleli, že jsme všechny dny leželi jen rozvalení u moře či bazénu, jedli all inclusive jídlo, opalovali se a koupali, musím s vámi sdílet i fotky z našeho jednodenního výletu po části ostrova. Na předposlední den naší dovolené jsme si totiž půjčili z místní půjčovny auto a zajeli jak do hlavního města Rodos, kde se nachází spousta typických řeckých domů a malých uliček.

Tak jsme také zavítali k jednomu amfiteátru a starořecké aréně.

A i do místní rezervace „Sedm pramenů“ (Epta piges), kde se nachází potok s překvapivě sedmi prameny, kterým můžete po kotníky projít tunelem dlouhým 180 metrů až téměř k vodopádům, které se mohou někomu zdát malé, ale mně osobně přišly naprosto nádherné a dají se u nich udělat krásné fotky. Jediné, co mi v této rezervaci chybělo byly nějaké informační tabulky, co vlastně můžeme vidět a tak, ale jinak rozhodně skvělý zážitek.

Stejně jako návštěva olivového háje, kam jsme omylem zabloudili při cestě na vyhlídku, kam se dá dost vysoko sice vyjet autem, ale i tak je to stoupání v horku až nahoru dost náročné, ale určitě za to stojí 🙂

Jinak ještě na závěr k počasí a hotelu, kde jsme bydleli. Na tom západním pobřeží pořád krásně pofukuje, takže i když teploty byly v půlce srpna kousek nad 30°C, vůbec jsme neměli pocit nějakého nesnesitelného horka, ale zase bylo potřeba kvůli tomu nepodcenit mazání opalovacím krémem, což se nám hned první den trošku povedlo 😁

Nicméně třeba poslední den hlavně večer foukalo tolik, že večerní program musel být přesunut dovnitř, neboť venku i židle musely být na sobě po 2, jinak po terase létaly 😅 A tím jsem se dostala tak nenápadně i k hotelu. Ten byl moc pěkně zařízený, čistý, o bazénech už jsem psala, jídlo bylo skvělé, lidé neskutečně milí a vždy večer dole v baru probíhalo nějaké vystoupení či jiný program třeba v podobě karaoke show nebo kabaretu. Což byla vždycky krásná tečka za celým dnem. No a moře bylo hned přes silnici, prostě líp jsme si vybrat nemohli.

A kde jste letos byli vy? A byli jste se svým výběrem spokojeni?

Napište mi určitě do komentářů a já se na vás budu těšit zase u dalšího článku ♥

Kočičí hrad bez koček i cihlových zdí

Čauky všem!

Už dlouho tu nebyl žádný výlet, a tak jsem se i vzhledem už k téměř jarnímu počasí rozhodla vás na jeden zase pozvat. Na začátek sezóny se vydáme do skal, kde přes rok určitě nebudete sami, ale takhle zjara by tu ještě nemuselo být moc lidí 😉

Začneme v osadě Ostaš a dojdeme až do skalního útvaru s názvem „Kočičí hrad“. Celá cesta tam i zpět bude měřit jen něco málo přes dva kilometry, proto vám doporučuju tento výlet zkombinovat ještě s jedním, o kterém jsem psala už minulý rok a který začíná rovněž v osadě Ostaš, jenže vede do skalního městečka, na něž z naší trasy také pěkně uvidíme 😉

Nyní ale už k trase na Kočičí hrad…

Začneme na parkovišti, ze kterého se po zelené TZ vydáme směrem k chatkám. Za chvilku dojdeme k výbornému občerstvení, ale to si ale přece jen nechme až po výkonu a nyní odbočíme zase po zelené TZ doprava na lesní cestu. Lesem povede cesta i následující kilometry, nemusíte se však bát, že by byla monotonní či nudná, protože jednolitý lesní porost mnohdy naruší mohutné skály či naopak krásné výhledy do okolí.

Pokud budete mít zájem okolí prozkoumat o trošku víc, určitě zvolte sestup do Sluje českých bratří. Jde o značné množství schodů vedoucích do skalní úžiny, v níž se dříve scházeli čeští bratří, konkrétně pronásledovaní katolíci, již zde konali tajné bohoslužby. Upřímně řečeno, místa tu moc neměli, ale zase jim sluj umožnila opravdu tajnou a soukromou ceremonii.

Dnes se dá slují projít, ovšem pouze z jedné strany, což znamená, že se pak musíte zpátky vrátit po těch stejných schodech. Za nakouknutí to ale určitě stojí, nejen, že si člověk uvědomí, jak je dnes vlastně život jednoduchý, ale také tu na písčitém prostředí můžete potkat třeba takovouhle krásnou housenku 😉

Po výlezu ze sluje určitě není na škodu si popojít na některý z vrcholků skal, na nichž se právě nacházíme, neboť rozhled do kraje je opravdu náramný.

Zdatní horolezci si tu určitě najdou i spoustu jiných vyžití a to jsme ještě nedorazili ani do cíle. Po cestě k němu se nám pro změnu po levé ruce otvírá výhled na skalní městečko, o němž jsem se zmiňovala hned v úvodu a kde to určitě taky stojí za návštěvu.

No a jsme tu. Tato obrovská skála neudělá radost jen již zmíněným horolezcům, ale určitě každé zvídavé duši, protože průlezů a průchodných úžin tu určitě najdete spoustu. Jen dávejte pozor, abyste se opravdu všude vešli a taky nezapomněli cestu z hradu ven 😉

Cesta zpátky pak povede úplně stejnou trasou jako cesta sem. Bohužel se tu žádný okruh vymyslet nedal, ale já věří, že vám to nevadí a díky zelené TZ se dostanete bezpečně zase zpátky ať už k autu či k začátku dalšího výletu či do občerstvení v osadě, kde se nejen dobře najíte, ale pokud poprosíte, dostanete i pití do skla a hned můžete mít z letošního prvního jarního výletu ještě větší radost. Nejen totiž, že jste poznali nový kousek světa, protáhli své nohy, nadýchali se čerstvého vzduchu, ale ještě také ušetřili přírodu od  zbytečných plastů 😉

Tak a touto ekologickou vsuvkou bych celý dnešní výlet ukončila, doufám, že jsem vás nalákala někam zase vyrazit a ať už si vyberete tohle či kterékoliv jiné místo, hlavně si výletění užijte 🙂 Všechny tipy na výlety naleznete ve složce VÝLETY a nebo zkuste přímé vyhledávání, věřím, že letos toho zase společně spoustu prochodíme 😀

Co vy a úzké skalní průchody? Bojíte se, nebo lezete kam jen se dá?

Tak krásný slunečný víkend ♥

14.DEN: Do víru staročeských Vánoc

Krásný den,

pátek a s ním i další výlet je tu! Dneska se zase vydáme do víru tradic, tentokrát ovšem do středních Čecha a to konkrétně do Národopisného muzea v Přerově nad Labem.

Na jejich stránkách se sice dozvíte, jak tam na vás čeká košíkářská, paličkářská a kdovíjaká ještě dílnička a ukázka řemesel, jenže z toho tam moc není. Všechny tyto aktivity se odehrávají ve velmi zvláštních podmínkách v budově školy a návštěva vám zabere asi tak 10 minut. Čím už se na webovkách tolik nechlubí je výzdoba a povídání o tradičních českých Vánocích, což zabírá většinu skanzenu a rozhodně stojí víc za návštěvu, tak se na to pojďme společně podívat alespoň u nás na blogu.

Vstup stojí pouze 100,-Kč pro dospělého a pro školní děti a studenty dokonce jenom 50 korun a opravdu to stojí za to. Na pokladně dostanete samolepku, díky které se do skanzenu můžete libovolně vracet a slouží vám jako vstupenka. To znamená, že s ní se můžete vydat na průzkum všech zdejších chalup.

Některé patřili bohatším, jiné chudším. Podle toho je i vnitřní výzdoba upravena. Četné figuríny tu můžete vidět v celém průběhu adventu od vzácných návštěv, přes Mikuláše, čerty, anděly, Lucii až po oslavu Štědrého dne i s večeří.

Nechybí tu ani vánoční stromky a to jak zavěšené ze stropu pro ušetření místa, tak klasicky ve stojanech a ozdobeny tradičními a pro nás nyní i velmi originálními převážně přírodními ozdobami.

Ze všech chalup na vás bez pochyby dýchne vánoční atmosféra a když se začtete do nejednoho ze zdejších textů, dozvíte se, že lidé si jí užívali bez rozdílu poměrů a to je to, co se mi na tom celém líbí nejvíc. Ačkoliv dnes dárky nepohrdnu a přijde mi to jako hezká odměna za celý rok, čím dál více si uvědomuju, jak důležité je i to prožití celých těch příprav, vůní a zvyků.

Když už jsme u těch vůní, rozhodně nesmíte zapomenout navštívit zdejší výstavku cukroví i s dobovými recepty a uvidíte, že po jejich přečtení možná nebudete tak moudří, jak byste si mysleli, protože polovina slov už se dnes vůbec nepoužívá.

No a na závěr. Co patří k Vánocům víc než betlémy? Jeden velký najdete přímo na zahradě a ty další najdete vystavené také ve škole, kde můžete i nahlédnout do dobové třídy.

Tak určitě neváhejte, vyražte sem s celou rodinou, ty technicky založené pošlete třeba do dolní části na venkovní přehlídku ruchadel, oradel a dalších nástrojů a sami se pokochejte tou pohodou všech místních „domácností“.

Pokud pak budete mít už vše obešlé, můžete se jít podívat k zámku či se najíst ve zdejší výborné restauraci „Na Růžku“, kdo sleduje náš instagram, jistě si už všiml, jaké dobroty tam vaří 😀

Tak která část skanzenu vás zaujala nejvíc?

Krásný adventní víkend

S kým strávit horké letní dny?

Čauky všem!

Původně jsem měla v plánu pro vás sepsat nový článek s výletem, ale vzhledem k horkům, která venku panují, jsem se rozhodla ho odložit o týden (pak už vyjde horko, nehorko) a teď vám poslat alespoň malou inspiraci, co číst, protože to je jedna z mála činností, které nám počasí nyní dovoluje 🙂

Já sice žádný čtenář nejsem, počet mých přečtených knížek by se dal za rok spočítat na prstech jedné, možná dvou rukou, ale i tak mám několik oblíbených knížek, na něž si většinou dělám čas právě takhle v létě.  Tak pojďme na ně…

ZAKÁZANÁ LÁSKA

První knihu, kterou mohu doporučit, představuje historický román od spisovatelky Jaroslavy Černé. Příběh nás přenese do 16. století, kdy se mladičká měšťanka Filipina Wellserová zamilovala do šlechtice Ferdinanda Habsburského a vzhledem k jejich rozdílným stavům přináší její láska, ačkoliv je opětovaná, mnohá úskalí. Šlechtici, který je za Filipinu ochotný dát cokoliv, dokonce komplikuje postavení v rodině a jeho dědické právo. Jak to zamilovaný pár ustojí a co všechno ho to bude stát, vám přiblíží právě tento romantický, ale rozhodně ne jednoduchý příběh. Podle mě v něm najdou zalíbení i odpůrci sladkých románků.

20180425_155035-1.jpg

ZMRZLINOVÉ SEDMÉ NEBE

A teď nějaká ta slaďárna, aneb příběh plný menších či větších lásek, zklamání, ale hlavně nových životních příběhů dvou sester, kterým zemřela babička a tím jim zůstala na krku cukrárna. I když rozhodování, zda si ji nechat, či ne není vůbec jednoduché, tak se nakonec rozhodnou správně a i přes značné množství problémů najdou společné řešení a touhu podnikat. Podnikání na jejich místě totiž přinese nejen dobroty, ale také nové známosti a příležitosti 😉

20180507_153749.jpg

ŠLEHAČKOVÁ OBLAKA

A zpět do reality, tentokrát ani ne tak daleko do minulosti, stačí se přenést pár let zpátky a jsme na začátku autobiografické knihy blogerky Terezy Salte, jež popisuje svoje vzestupy, pády a životní komplikace, které ji doprovázely až do dob, kdy se z Norska rozhodla se svým mužem vrátit do Prahy a rozjet zde svou vlastní firmu. Kniha je psána velmi podobným stylem jako celý Terčin blog, takže pokud se vám její styl psaní zalíbí, určitě s touto knihou neuděláte chybu 🙂

IMG_3736_1

 

 

A jak tak na to koukám, všechny knihy jsou si v něčem blízké, buďto se jedná o vyprávění skutečných událostí nebo jde o podnikatele, tak snad vás všechny tyto příběhy okořeněné nějakou tou láskou taky tak nadchnou 😉

Jaký žánr knih máte nejraději vy? A co konkrétní kniha?

Snad vás dnešní článek inspiroval a pokud vás téma knih zajímá, určitě doporučuju blog Káji, která čte mnohem, mnohem, mnohem víc než já 😉

miska

Jak to všechno začalo a dál pokračuje

Čauky všem!

Tento článek nebude nic aktuálního, spíš bych se chtěla poohlédnout do minulosti na své začátky blogování a napsat vám pár důvodů, proč s blogem vůbec začínat nebo spíš, proč to dělám já už 4.! rokem 🙂

Můj příběh asi spousta z vás zná, blog jsem si založila docela náhodou na hodině IVT, kde jsme si tvořili vlastní stránky, tak nějak mě to psaní ale chytlo a drží se mě to až dodnes 🙂 Pojďme se ale podívat na období, kdy blog vznikal. Bylo to před třemi lety, tedy přesněji na konci dubna 2015. Tou dobou jsem četla PÁR blogů, moc jsem o blogování nevěděla, ale i tak jsem si po založení stránky řekla, že bych na ni chtěla psát příspěvky i nadále, že bych vlastně hrozně moc ráda předala nějaké své postřehy, zážitky, rady a tipy i dalším lidem. To, že jich bylo minimum, pár lidí do měsíce a to většina z nich moji známí, mi vlastně vůbec nevadilo. Někdo to četl, já jsem si našla novou zábavu a bylo to pro mě několik hodin strávených zajímavou činností, která mě určitě posouvá pořád dál a dál a může třeba někomu i pomoct 🙂

Za ty roky si troufám říct, že se změnila spousta věcí razantně k lepšímu. Tak nějak jsem vyspěla, získala víc zkušeností jak z vlastního psaní, tak jsem poznala daleko větší spektrum naší blogové scény (zatím hlavně online), ale hlavně blog převedla na daleko zajímavější stránku, než jakou byla dříve. Hlavním rozdílem jsou určitě fotky, které jsem mívala malinkaté a teď mám naopak strach, že se mi už za chvíli nevejdou do schránky na blogu 😉 A taky to, že jsem blog začala propagovat na sociálních sítích, takže přišel na vědomí daleko více lidem, i když mě potěší, i kdybych ho psala jen pro pár lidí, kdy budu vědět, že vás to baví číst 🙂

Rozhodně ale nemůžu říct, že bych se za své začátky styděla, ba naopak jsem na sebe vlastně dost pyšná za to, co jsem už ve svých 14 letech byla schopna stvořit a ještě víc jsem ráda za to, že jsem nic nevzdala a blogování se věnuju pořád a neustále mě to ještě baví, i když některé dny (jako třeba dneska) mi jde to psaní ztuha a bez pomoci Marti, která mi s blogem pomáhá od června 2016, bych to určitě nezvládala tak jak teď ♥

 

Co že mě na tom psaní vlastně baví?

  • Můžu dál šířit myšlenky a nápady, které mohou inspirovat některé z vás, a bez blogu bych si je musela nechat jen pro sebe a to mi např. u některých výletů přijde docela škoda 🙂
  • Svůj volný čas využívám produktivně, vidím svůj výsledek a někdy i zpětnou vazbu
  • Vzhledem k mojí potřebě se pořád nějak vyjadřovat a projevovat je psaní článků skvělý způsob
  • Sama si vybírám, čemu se budu zrovna věnovat
  • Když nemám na psaní náladu, nic se nestane, je to strašně moc flexibilní
  • Mám možnost se díky blogu propojit s lidmi, které baví stejné věci jako mě
  • Můžu se neustále někam posouvat
  • A baví mě vlastně celý ten proces od vymýšlení článku, přes jeho realizaci ve formě focení fotek, procházení trasy, hledání si informací, psaní textu samotného až ke konečným úpravám a vypuštění článku do světa, kdy už čekám jen na vaše reakce 🙂

Doufám, že vás dnešní článek bavil, dozvěděli jste se něco o minulosti tohoto blogu a získali třeba implus k tomu si vlastní blog založit taky, protože i přes spoustu času stráveného při jeho vytváření to určitě za ten výsledek stojí!

Co vy, blogujete? Uvažujete o tom? A proč ať už ano či ne?