Jak jsem jela za naším nároďákem na Slovensko…

Čauky všem!

Ano, je to už téměř měsíc od zážitku, co vám dnes chci tímto článkem zprostředkovat, ale je to asi docela jedno, vzpomínky přeci nikdy neumírají a já se tak alespoň společně s vámi mohu vrátit do toho krásného, atmosférou a nezapomenutelnými momenty nabitého dne…

Byl pátek 17.5.2019, obyčejný den pro nejednoho Čecha (i když hokej se prožívá jako žádný jiný sport), pro hrstku z nich to ale přeci jen byl den, na který se nazapomíná. Společné jejich poznávací znamení je – sraz na nádraží ještě před osmou hodinou ranní, dresy, šály a česká hrdost. Ano, všichni společně jsme vyráželi na mistrovství světa v ledním hokeji, které přesně před týdnem začalo v Bratislavě, téměř za rohem, tak to by byla přece strašná škoda si ho nechat ujít naživo.

Vlak sice přijel asi se čtvrthodinovým zpožděním, ale není divu, vždyť to nebyl obyčejný vlak, nýbrž fanvlak, který jel přímo do Bratislavy (přes Pardubice a Brno), měl v sobě malý český fanshop a uprostřed výčepní vagon Plzeňského prazdroje. Z cesty jsem měla strach, že bude moc dlouhá, fanoušci se brzo opijí a jízda v kupé i uličce se proto rychle stane nepříjemnou, až nebezpečnou. Nic z toho se mi však nevyplnilo, díky bohu, v kupé s námi jeli skvělí tiší spolucestující, veselí bylo slyšet jen z vedlejšího kupé a komu by to přes den vadilo, takže, cesta utekla jako lusknutím prstu a my stáli v Bratislavě.

Vzhledem k tomu, že jsme dorazili něco málo po poledni a první zápas, na který jsme měli vstupenky, začínal až v 16:15 a nám po cestě docela vyhládlo, jsme se vydali ještě před návštěvou stadionu na nějaký ten dobrý oběd. Nakonec jsme skončili v nějaké kavárničko-restauraci s denním menu, to nějakým způsobem přelouskali ze slovenštiny do češtiny a nakonec vybrané jídlo i zdlábli. Skvěle jsme si pochutnali a pak jsme vyrazili ještě na krátkou procházku městem.

Já měla celou dobu hrdě na zádech českou vlajku a okolo krku šálu Bílých tygrů z Liberce, někomu vadilo, že není česká, já však stále stojím za názorem, že tým je z Čech a zaslouží si podporu i na mezinárodním turnaji, ačkoliv jediný tygr na MS hrál za Slovensko 😉

Když se ale vrátíme k té procházce, tak nebyla dlouhá, moc jsme toho neviděli, ale i to málo se nám moc líbilo a to konkrétně prezidentský palác, Dunaj, Bratislavský hrad z dálky a pak běžné ulice, naprosto totožné s těmi českými, akorát se slovenskými reklamami 😀

To by už ale mohlo k nehokejovým zážitkům stačit. Od Dunaje jsme se totiž už přesunuli přímo k zimnímu štadionu Ondreja Nepely, kde se celý náš odpoledno-večerní program posléze odehrál.

První vstupenky jsme měli na zápas Norsko-Rakousko, tak jsme se museli rozhodnout, koho podpoříme. Já nakonec vybrala Norsko, protože ačkoliv obě země pro mě mají něco do sebe a hrozně ráda bych je někdy blíže poznala, nakonec jsem se rozhodla fandit Norsku, asi z části i proto, že tu měli podstatně menší fanouškovskou základnu. Ve stánku Škoda auto jsme si proto vyzvedli norské vlaječky a papírové hokejové helmy, namalovali si na tváře ale už české vlajky, dali batoh do úschovny a vydali se fandit.

I když teda ještě k těm vlajkám na obličeji… když jsem je malovala tátovi, začínala jsem nejtěžším modrým klínem a okolo šli rakušané (skupinka asi 4 pánů) a tak po nás pokukovali, tak jsem vytáhla i červenou a bílou, kterou jsem pak pokračovala a oni mě poprosili, jestli jim namaluju taky jejich vlajky. Ty naštěstí nejsou vůbec složité, a tak jsem jim je tam z fleku nakreslila a dokonce mi za to dali drobnou provizi ♥ No jediné, co mě na tom mrzelo bylo to, že ačkoliv se německy učím, tak v ten moment jsem se s nimi domluvila spíš rukama nohama, protože ze mě nevypadlo ani slovo, ach jo :/

No nic, vyrážíme rovnou na zápas, po kontrole a propínutí lístků jsme byli přímo v centru dění! Dorazili jsme sice asi dvě minuty po začátku, ale bylo to skvělý: atmosféra, hokej a tak všechno dohromady zapříčinilo to, že než bys řekl švec, už bylo po zápase a my se mohli radovat z prvního vítězství. Norsko porazilo Rakousko 3:5 😀

Pak následovala delší přestávka ve které jsme se stihli navečeřet u místních fast food stánků, domalovat vlajky, vyzvednout na mávání ty české místo norských a mohlo začít to druhé NEJDŮLEŽITĚJŠÍ UTKÁNÍ DNE! Na led nastoupilo Česko proti Itálii a my (tentokrát samozřejmě už dostatečně včas) čekali na spoustu gólů. Přece jen, Itálie byla o dost slabším týmem.

První třetina byla sice dost nejistá skončila pro Česko „jen“ 1:0, ve druhé a třetí se však už rozjeli a celý zápas skončil českou hymnou, když na kostce svítilo skóre 8:0 ♥ Tenhle zážitek asi ani nejde popsat slovy, atmosféra v Bratislavě byla neuvěřitelná, hokej utekl rychlostí blesku a už jenom fakt, že jsem na MISTROVSTVÍ SVĚTA V HOKEJI byl neskutečný a já si tento sport (a holky, samozřejmě i jeho hráče ♥) zamilovala ještě víc než do té doby, tedy jestli to ještě víc vůbec šlo 🙂

Cestou domů už pak bylo ve vlaku krásně ticho, takže šlo zážitky vstřebávat v klidu a třeba i na chvíli usnout. No co vám budu povídat, den to byl náročný, ale nazapomenutelný a já doufám, že se zase brzo na nějaké mistrovství dostanu. Toto vyprávění bych tedy zakončila naším příjezdem opět na Hlavní nádraží v Praze, tentokrát ale v čase, kdy tu téměř nikdo není a to ve 4:15 ráno 😀

A mě by teď od vás moc zajímalo, jestli hokej taky sledujete, jestli jste byli někdy na takovémhle mezinárodním utkání a co je váš největší fanouškovský zážitek. Protože takových krásných příběhů není nikdy dost ♥

Vím, že jsme si z mistrovství sice nakonec žádnou placku neodvezli, samozřejmě mě to moc mrzelo, ale upřímně všichni hoši z ledu si zaslouží i tak obrovský obdiv a veliké díky za ty neskutečné výkony, co na ledě našich bratrů předvedli a věřím, že pro každého správného fanouška se stali mistry, kteří dokázali neuvěřitelné a určitě jim to v příštích pár letech cinkne. Já jim věřím ♥

Tak a vám už jen na závěr přeju krásný (i když v hokejové pauze – teda kromě finále NHL 😉 ) červen!