Od Harracha přes panství až na Kotel

Čauky všem!

Už strašně, strašně, ale strašně dlouho tu nebyl žádný výletový článek, radši ani nebudu počítat, kdy to bylo naposledy, protože dnes toto smutné období (jak jsem zjistila na instagramu i vám totiž tyto články chyběly) končí a já vás zase zvu na další túru. Tak si sbalte pořádné svačiny, dostatek pití, pevné boty a s chutí někam jít sedněte do autobusu směrem do Harrachova. Dneska to totiž nebude žádný okruh, ale přechod části Krkonoš, tak se vám úplně nevyplatí jezdit autem 😁

Aby to tedy bylo zase fér pro vás, začnu s navigací hned z autobusového nádraží, z něhož se okolo Šindelky postupně dostaneme až k Mumlavě a tady buďto Liščí stezkou, nebo po asfaltce až k Mumlavským vodopádům. Tento začátek cesty je podrobněji kdyžtak sepsaný už v jednom z minulých výletů, tak se mrkněte tam.

I další část cesty po asfaltce až na Krakonošovu snídani jsme už spolu jednou absolvovali. Ale i tak vás podle mě nebude nudit a naopak si doporučuju všímat nejen úžasné přírody okolo, ale také ubývajícího počtu lidí směrem proti proudu řeky. Na Krakonošovu snídani a ještě dál dojde totiž jen pár odvážlivců, konkrétně opravdových turistů. Zde se můžete u stolů občerstvit buďto z vlastních zdrojů, nebo pokud budete mít štěstí, si můžete i něco drobného koupit. Přece jenom nás čeká docela stoupání.

Pro cestu nahoru si vybereme modrou TZ. Cesta je hezky zpevněna, ale vůbec nenarušuje přirozený přírodní ráz krajiny. Vede nádhernou přírodou a s přibývajícími výškovými metry ubývá vysokých stromů, a tak jeden z nejvyšších bodů poznáte, když potkáte borovici kleč.

Takovými borovicemi dojdeme cestičkou s výhledem na Labskou boudu až na rozcestí Čtyř pánů. Tady vás možná bude zajímat původ takového pojmenování, dříve zde totiž bylo místo, kde se stýkaly hranice 4 panských území, tak proto ti Čtyři pánové. Nicméně na tomto rozcestí je nádherný výhled na zbytek Krkonoš a když budete mít štěstí, možná dohlédnete i na Sněžku, ale i bez ní je to krásná podívaná ♥ Nedaleko odsud se taky nachází Vrbatova bouda (znáte příběh Hanče a Vrbaty?) či třeba pramen Labe, kde jsem já osobně teda ještě nikdy nebyla, ale slyšela jsem, že stejně není o co stát, takže vás zvu radši dál, ještě kousek nahoru na horu (ha ha) Kotel.

 

Na úplný vrcholek se sice vystoupat nedá, ale těsně pod něj ano a po cestě můžete nakouknout třeba do starého bunkru či na Růženčinu zahrádku. Nahoře pak na nás čeká zase výhled na opačnou stranu, konkrétně na Rokytnici nad Jizerou, kam nyní začneme klesat.

Pokud jste někdo šel někdy na Dvoračky právě z Rokytnice, možná vám to přišlo (stejně jako mně) jako vysoké stoupání, nyní ale budeme několik minut na Dvoračky klesat. No kdo by to byl řekl, že je to fakt možné 😀 Nicméně právě kvůli tomuhle celkem strmému klesání, nedoporučuju trasu chodit opačně, dost byste si ji tímto stoupáním zprotivili a to by byla škoda.

Na Dvoračkách pak neváhejte ochutnat třeba jejich legendární houstičky či borůvkové knedlíky, obojí mám  ozkoušené a můžu jen doporučit. No a nebo se posilněte (a odměňte, přece jenom už nás čeká v podstatě jenom klesání ) něčím trochu ostřejším 😉

Pro cestu dolů jsem pro nás tentokrát zvolila žlutou TZ, kdo by chtěl ulehčit svým kolenům a stihl lanovku (opravdu se podívejte v kolik přestává jezdit, není to úplně fajn pocit tam přijít a zjistit, že dneska už další prostě nepojede, vím o čem píšu), může se klidně dolů svézt. Kdo ne, stejně dojde ke spodní stanici a odtud poté ještě dál po žluté až na autobusovou zastávku na Horním náměstí, odkud se můžete zase vrátit domů. No a nebo si ten pobyt tady prodlužte, Rokytnice je vskutku krásná a výletů je tu nespočet (inspiraci na další výlety najdete na konci článku).

A mě by schválně vůči závěr výletu zajímalo, jestli jezdíte lanovkou spíš nahoru, nebo jako my dolů? A jak se vám vůbec dnešní trasa po dlouhé době líbila?

Těším se na vaši zpětnou vazbu a přeju spoustu nachozených kilometrů i teď na podzim ♥

Další výlety po okolí:

 

Jak jsem jela za naším nároďákem na Slovensko…

Čauky všem!

Ano, je to už téměř měsíc od zážitku, co vám dnes chci tímto článkem zprostředkovat, ale je to asi docela jedno, vzpomínky přeci nikdy neumírají a já se tak alespoň společně s vámi mohu vrátit do toho krásného, atmosférou a nezapomenutelnými momenty nabitého dne…

Byl pátek 17.5.2019, obyčejný den pro nejednoho Čecha (i když hokej se prožívá jako žádný jiný sport), pro hrstku z nich to ale přeci jen byl den, na který se nazapomíná. Společné jejich poznávací znamení je – sraz na nádraží ještě před osmou hodinou ranní, dresy, šály a česká hrdost. Ano, všichni společně jsme vyráželi na mistrovství světa v ledním hokeji, které přesně před týdnem začalo v Bratislavě, téměř za rohem, tak to by byla přece strašná škoda si ho nechat ujít naživo.

Vlak sice přijel asi se čtvrthodinovým zpožděním, ale není divu, vždyť to nebyl obyčejný vlak, nýbrž fanvlak, který jel přímo do Bratislavy (přes Pardubice a Brno), měl v sobě malý český fanshop a uprostřed výčepní vagon Plzeňského prazdroje. Z cesty jsem měla strach, že bude moc dlouhá, fanoušci se brzo opijí a jízda v kupé i uličce se proto rychle stane nepříjemnou, až nebezpečnou. Nic z toho se mi však nevyplnilo, díky bohu, v kupé s námi jeli skvělí tiší spolucestující, veselí bylo slyšet jen z vedlejšího kupé a komu by to přes den vadilo, takže, cesta utekla jako lusknutím prstu a my stáli v Bratislavě.

Vzhledem k tomu, že jsme dorazili něco málo po poledni a první zápas, na který jsme měli vstupenky, začínal až v 16:15 a nám po cestě docela vyhládlo, jsme se vydali ještě před návštěvou stadionu na nějaký ten dobrý oběd. Nakonec jsme skončili v nějaké kavárničko-restauraci s denním menu, to nějakým způsobem přelouskali ze slovenštiny do češtiny a nakonec vybrané jídlo i zdlábli. Skvěle jsme si pochutnali a pak jsme vyrazili ještě na krátkou procházku městem.

Já měla celou dobu hrdě na zádech českou vlajku a okolo krku šálu Bílých tygrů z Liberce, někomu vadilo, že není česká, já však stále stojím za názorem, že tým je z Čech a zaslouží si podporu i na mezinárodním turnaji, ačkoliv jediný tygr na MS hrál za Slovensko 😉

Když se ale vrátíme k té procházce, tak nebyla dlouhá, moc jsme toho neviděli, ale i to málo se nám moc líbilo a to konkrétně prezidentský palác, Dunaj, Bratislavský hrad z dálky a pak běžné ulice, naprosto totožné s těmi českými, akorát se slovenskými reklamami 😀

To by už ale mohlo k nehokejovým zážitkům stačit. Od Dunaje jsme se totiž už přesunuli přímo k zimnímu štadionu Ondreja Nepely, kde se celý náš odpoledno-večerní program posléze odehrál.

První vstupenky jsme měli na zápas Norsko-Rakousko, tak jsme se museli rozhodnout, koho podpoříme. Já nakonec vybrala Norsko, protože ačkoliv obě země pro mě mají něco do sebe a hrozně ráda bych je někdy blíže poznala, nakonec jsem se rozhodla fandit Norsku, asi z části i proto, že tu měli podstatně menší fanouškovskou základnu. Ve stánku Škoda auto jsme si proto vyzvedli norské vlaječky a papírové hokejové helmy, namalovali si na tváře ale už české vlajky, dali batoh do úschovny a vydali se fandit.

I když teda ještě k těm vlajkám na obličeji… když jsem je malovala tátovi, začínala jsem nejtěžším modrým klínem a okolo šli rakušané (skupinka asi 4 pánů) a tak po nás pokukovali, tak jsem vytáhla i červenou a bílou, kterou jsem pak pokračovala a oni mě poprosili, jestli jim namaluju taky jejich vlajky. Ty naštěstí nejsou vůbec složité, a tak jsem jim je tam z fleku nakreslila a dokonce mi za to dali drobnou provizi ♥ No jediné, co mě na tom mrzelo bylo to, že ačkoliv se německy učím, tak v ten moment jsem se s nimi domluvila spíš rukama nohama, protože ze mě nevypadlo ani slovo, ach jo :/

No nic, vyrážíme rovnou na zápas, po kontrole a propínutí lístků jsme byli přímo v centru dění! Dorazili jsme sice asi dvě minuty po začátku, ale bylo to skvělý: atmosféra, hokej a tak všechno dohromady zapříčinilo to, že než bys řekl švec, už bylo po zápase a my se mohli radovat z prvního vítězství. Norsko porazilo Rakousko 3:5 😀

Pak následovala delší přestávka ve které jsme se stihli navečeřet u místních fast food stánků, domalovat vlajky, vyzvednout na mávání ty české místo norských a mohlo začít to druhé NEJDŮLEŽITĚJŠÍ UTKÁNÍ DNE! Na led nastoupilo Česko proti Itálii a my (tentokrát samozřejmě už dostatečně včas) čekali na spoustu gólů. Přece jen, Itálie byla o dost slabším týmem.

První třetina byla sice dost nejistá skončila pro Česko „jen“ 1:0, ve druhé a třetí se však už rozjeli a celý zápas skončil českou hymnou, když na kostce svítilo skóre 8:0 ♥ Tenhle zážitek asi ani nejde popsat slovy, atmosféra v Bratislavě byla neuvěřitelná, hokej utekl rychlostí blesku a už jenom fakt, že jsem na MISTROVSTVÍ SVĚTA V HOKEJI byl neskutečný a já si tento sport (a holky, samozřejmě i jeho hráče ♥) zamilovala ještě víc než do té doby, tedy jestli to ještě víc vůbec šlo 🙂

Cestou domů už pak bylo ve vlaku krásně ticho, takže šlo zážitky vstřebávat v klidu a třeba i na chvíli usnout. No co vám budu povídat, den to byl náročný, ale nazapomenutelný a já doufám, že se zase brzo na nějaké mistrovství dostanu. Toto vyprávění bych tedy zakončila naším příjezdem opět na Hlavní nádraží v Praze, tentokrát ale v čase, kdy tu téměř nikdo není a to ve 4:15 ráno 😀

A mě by teď od vás moc zajímalo, jestli hokej taky sledujete, jestli jste byli někdy na takovémhle mezinárodním utkání a co je váš největší fanouškovský zážitek. Protože takových krásných příběhů není nikdy dost ♥

Vím, že jsme si z mistrovství sice nakonec žádnou placku neodvezli, samozřejmě mě to moc mrzelo, ale upřímně všichni hoši z ledu si zaslouží i tak obrovský obdiv a veliké díky za ty neskutečné výkony, co na ledě našich bratrů předvedli a věřím, že pro každého správného fanouška se stali mistry, kteří dokázali neuvěřitelné a určitě jim to v příštích pár letech cinkne. Já jim věřím ♥

Tak a vám už jen na závěr přeju krásný (i když v hokejové pauze – teda kromě finále NHL 😉 ) červen!

Lesem ke kříži se nesem

Čauky všem!

Dneska se zase po nějaké době vydáme na výlet, touto dobou pořádně zimní, i když na fotkách sníh neuvidíte. Já jsem totiž na trase z Liberce k Mlynářovu kříži byla na podzim, ale nyní je to v tomto kraji opravdu zimní pohádka, tak neváhejte a vyražte na tuto šestikilometrovou trasu taky 😉

Výlet doporučuju začít u Liberecké ZOO. Sem se dá dojet jak tramvají, tak je to na dochodnou vzdálenost z centra, tak je tady i parkoviště pro vaše auta. Žádné výmluvy vám proto v tomto ohledu nebudou platné 😀 Odsud ale půjdeme už všichni po svých…

Po zelené TZ začneme výšlap okolo dětského koutku, kudy zatím vedou všechny barvy tras, ale za chvíli se všechny kromě zelené odbočí doprava, zatímco my se vydáme po vlastní (zelené) ose doleva.

Tady nás čeká nádherná cesta lesními pěšinami, chvíli stoupajícími, chvílemi po rovině a dokonce občas i dolů. Většinu cesty ke kříži ale půjdeme do kopce.

To nám zase umožní po chvíli krásný rozhled na Liberec, hm tedy pokud nebudete mít mlhu, jako já 😀 Ale i tak ten výšlap určitě stojí za to.

Mlynářův kříž totiž čeká na nás všechny, cesta přímo k němu bude sice kilometrová odbočka (tedy půl km tam a půl zase zpátky), ale na konci nás kromě pomníku s německým nápisem bude čekat i přístřešek, kam si můžete na chvíli odložit svůj batoh, vyndat si na stůl termosku a za odměnu se nahoře občerstvit. Mohu vám slíbit, že ten největší kopec už je za námi.

Zpátky do Liberce pak půjdeme pro změnu po žluté TZ, ta, jak už jsem upozorňovala, vede chvíli stejně jako ta zelená, ale potom místo doprava (odkud jsme vyšli) odbočujeme doleva, tahle cesta je zpevněnější, i když ne po celou dobu, pak taky odbočí úplně do lesa na pěšinu, na níž na nás čekají zase nějaká překvapení. Nejen krásná příroda, jako po celou cestu, ale také třeba velký kámen s nějakou památnou deskou, schválně, kdo ho najde 😉

Všichni asi poznáte Skautskou studánku, pokud tedy není teď úplně zapadlá pod sněhem 😀

A taky Strážní Buk, ten věřím, že nezapadl celý a v něm zase můžete určitě najít zarostlou značku.

Kousek za ním se od nás bude odpojovat červená TZ a pokud už někdo opravdu nebudete chtít ani trochu stoupat, odbočte na ní doprava. Komu stoupání, ne nijak drastické, nevadí, dojde se mnou přes Kovadlinu (skála) až na rozhlednu Výšina!

Odtud se pak dá krásně sjet dolů třeba na lopatě, pokud si ji s sebou vezmete, stačí se pak při sjezdu je držet pořád žluté značky. O téhle cestě už vznikl dokonce samostatný článek, tak na něj taky klidně jukněte, odkaz máte tady 😉 A pokud by někdo po sestupu neměl dost, tady máte odkaz i na článek o ZOO, co na nás dole čeká.

Tak kterou z variant si vyberete vy? Budete někde zkracovat, nebo si výlety vychutnáte v jeho plné kráse?

Ať už tak či tak, rozhodně si výšlap užijte, nikde neuklouzněte a dejte mi vědět, jak se vám trasa líbila. Celé naší rodině moc ♥

Krásný víkend plný pohybu!

Výlet plný fantasie ve skalách

Čauky všem,

dneska vám přináším poslední letošní podzimní výlet, na který se ale nevydávejte, pokud bude i jen trochu namrzlo. Trasa totiž povede skalami a tam by se při špatném počasí mohlo stát kdeco a pokud byste na výlet vůbec vzpomínali, tak určitě velmi neradi a to by byla velká škoda, protože stolová hora Ostaš nabízí mnoho skalních útvarů, mnohdy hezčích i než v nedalekých Teplických skalách a ještě je tu asi tak 100x míň lidí, kor teď na podzim, řekla bych 🙂

Pokud je tedy venku alespoň trochu nad nulou, vemte auto a zaparkujte ho u osady Ostaš. Do ní se pak vydejte už pěšky, první část cesty povede do kopce, ale to, co nás čeká nahoře určitě stojí za to. V osadě se nachází i občerstvení, kde se pak po sestupu doporučuju najíst, vaří tu opravdu skvěle. My ale osadu nyní opustíme a vydáme se po kamínkové cestě nahoru, za námi se po chvíli otevřou první výhledy, které sice s příchodem lesa zmizí, začnou se ale pomalu objevovat větší kameny. No a za okamžik už se pře námi zjeví první skála, konkrétně Trpasličí skála, ve které asi zatím nic neuvidíte, ale jen o pár kroků později už ano…

Tam se totiž, pokud po modré TZ odbočíme doprava, nachází skalní bludiště. Je opravdu potřeba sledovat, kudy značka vede, jinak se tu dá velmi snadno ztratit, ale pokud půjdete po správných šipkách, tak se budete chvíli nacházet dole, poté vás trasa zavede nahoru do Galerie, pak vás protáhne po kamenitých schodech, úzkým průchodem a určitě vám poskytne jedinečný zážitek.

Když se z bludiště šťastně vymotáte, po dalších schodech se dostanete na vyhlídku, z níž si budete moct svou dosavadní trasu prohlédnout shora a uvidíte také mimo jiné např. z kamene přírodou vytvořeného raněného sokola, zbrojnoše a na dalších vyhlídkách třeba medvěda, cikánku s dítětem a mnoho dalších, na kterých zapojíte určitě svou fantazii, ale zase na rozdíl od jiných skalních měst to je tu většinou docela zřejmé 🙂

Takovýmhle hezkým skalním městečkem se pak dostaneme až na vrchol této stolové hory.

Odtud nás nyní čeká cesta dolů. Na ní už tolik skal nebude, ale my tam potkali třeba takovéhle malé skřítčí městečko.

Stačí se koukat pod nohy, okolo sebe a určitě taky objevíte spoustu skrytých krás tohoto reliéfu. Pokud se ještě na chvíli vrátím k vrcholu, tam odtud je krásně vidět do okolní krajiny, ve které se nachází pro Českou republiku docela netradičně mnoho menších políček. Asi nějaké místo osvícených zemědělců 😀

Po sestup se pak znovu octneme u Trpasličí skály, odkud trasa není opravdu náročná ani dlouhá a dole na nás čeká ten slibovaný oběd.

Tak, co líbil se vám výlet? A jaké skalní městečko máte rádi vy?

Užijte si posledních podzimních výletů a kdyby už vám náhodou nasněžilo, nebraňte se ani těm zimním 😉

Krásný víkend

Moc turistů na jednom místě

Čauky všem!

Jak jsem vám v minulém článku slibovala, dneska bych se ráda dostala k tématu, proč jsme vlastně nenavštívili Adršpašské skály a celou tu myšlenku bych s vámi ráda rozebrala. Tak jdeme na to…

Adršpašsko-teplické skály jsou určitě velmi známým skalním komplexem pro většinu z vás, a právě tím taky hodně trpí. Pro svou slávu nebo spíš „profláklost“ jsou totiž strašně moc navštěvované a když píšu strašně, myslím opravdu STRAŠNĚ a to v negativním slova smyslu. Bohužel na tom nemáme ani tak moc podíl my, Češi, ale spíš Poláci, kterým to asi ani nevadí, protože jejich přírodní památka to není. Abyste tomu totiž dobře rozuměli, do Adršpachu (v menší, ale ne zanedbatelné, míře i do Teplic) najíždějí o prázdninách denně DESÍTKY polských zájezdních autobusů, z nichž se lidé hrnou do skal. V průběhu naší dovolené byl kvůli polskému státnímu svátku dokonce po nějaké dopolední hodině uzavřen vjezd do Adršpachu. Asi si každý z vás dokáže (nebo spíš asi ani nedokáže) představit, jak to na těchto skalních okruzích vypadá.

My jsme zvolili ještě tu lepší variantu – Teplické skály – a i tady už jsem se těšila, až budeme pryč, na mnoha místech jsme se museli podřídit tempu „davu“, čekat, než projde jiná skupinka turistů, fotit se na cestě bez lidí bylo takřka nemožné a ještě horší bylo, že mnoho turistů chodilo v protisměru jednosměrného okruhu 😦 Zkrátka zážitek to opravdu dokázalo zhoršit.

Neříkám, že není dobře, že se lidé zajímají o přírodní památky u nás, ale je dobré si uvědomit, že se toho i v tomto místě nachází daleko více než jen dva placené okruhy ve skalách. Ano, místy bývá jinde cesta mnohem náročnější než právě zde, ale příroda tam je často daleko hezčí a to mi věřte, mám své zkušenosti.

Odmala jsme s rodiči chodili po trasách, kde jsme potkali dvě rodiny za celý den a co jsme všechno po cestě neviděli! No byla toho spousta a pokud jste i vy vyzkoušeli některý z našich popsaných výletů, určitě to můžete potvrdit i z vlastní zkušenosti. Já jsem to rodičům měla občas za zlé, proč se my musíme pořád tahat po nějakých zapadlých trasách, když ostatní chodí úplně jinam a pořád se o těch místech mluví. Ale dneska jim po zkušenosti právě z Teplických (jak už jsem psala, do Adršpašských jsme raději ani nešli) skal moc a moc děkuji, takováhle turistika s další stovkou lidí na stejném místě ve stejný čas by mě opravdu nebavila a úplně mám v hlavě ten pocit, kdy jsem si říkala, že se těším na další den, kdy se zase vydáme někam do lesa, kde se kdykoliv budeme moct vyčůrat za stromeček, nikdo nás neuvidí, kdy si budeme moct jen tak sednout a v klidu se kochat okolím, sníst si svačinu nebo se třeba vyfotit na cestě a zachytit si tak ten SVŮJ JEDINEČNÝ okamžik štěstí z volnosti, pohybu a přírody. Ten mi totiž tak nějak na té  turisticky vytížené trase chyběl…

A teď by mě hrozně zajímal váš názor na tyto dvě problematiky, na něž jsem dneska narazila, takže jak to máte vy s ostatními turisty na trase vašeho výletu? Kolik vám jich nevadí, kolik vám ten koncový požitek už dokáže trochu otrávit? A po jak vytížených trasách běžně chodíte? No a zadruhé, jaký názor máte na toto až přetěžování přírodních památek? A co by podle vás pomohlo je zachránit?

My jsme si říkali, že by to s nimi chtělo udělat jako s národními parky v USA, omezit kapacitu nejen parkovišť, ale i vstupu a ten si kupovat dopředu. Ulehčilo by to přírodě a i návštěvníci by si to určitě víc užili 🙂

Krásný týden

Když je cesta dlouhá…

Čauky všem!

V neděli večer jsme se s Marťou vrátily ze Skotska, takže teď se můžete těšit určitě na nějaké články odtamtud, ale taky jsme strávily mnoho hodin v autobuse a na trajektu a o tom, jak z takovýhle cest vytěžit co nejvíc, bude právě dnešní článek 🙂

received_1981925485457151.jpg

My jsme měli to štěstí, že nás jelo opravdu hodně, a tak jsme zábavu mohli mít hlučnější a různorodější, než když jedete autobusem plným neznámých lidí. Zásadním elementem pro všechny cesty je ale určitě dostatek jídla a pití. Nejlepší je, když každý vezme něco jiného a navzájem se pak podělíte. Ideálními potravinami jsou proto třeba oříšky, tyčinky, ale taky klidně ovoce a zelenina, která nakrájením vytvoří mnoho kousků, za něž dostanete zase spoustu jiných dobrot. A když už jsme u toho jídla, tak to se dá samozřejmě nakoupit i na benzínkách po cestě, kde se zase doporučuju složit s lístečky za záchody a moct si tak koupit jedno větší a výživnější pokrm, kterým je například polívka, ačkoliv je dražší.

obědy

Je mi ale naprosto jasné, že nemůžete celou cestu jenom jíst, ideální je proto mít s sebou třeba karty, dá se s nima hrát například prší, přebíjená, na trajektu i kent a další hry, kterých je nepochybně spousta a jeden balíček karet vás tak zabaví i na několik hodin. Další skvělou hrou je i Dobble, o kterém jsem už jednou psala, takže odkaz na ten článek máte tady.

img_0603

Chybu rozhodně neuděláte ani, když si do příručního zavazadla přibalíte blok a tužku, žádným krasopisem asi v autobuse oplývat nebudete, ale takové Země město nebo psaní příběhu KDO? KDE? S KÝM? CO DĚLALI? se dá hrát skvěle i škrabopisem a ty výsledky vás pak určitě moc a moc pobaví 😀

3

Pokud místo v batohu opravdu nemáte, nezoufejte, existuje i mnoho slovních her, nám se skvěle osvědčila ta, při které každý hráč představuje jídlo/pití/pohádkovou postavičku, to záleží jen na vaší domluvě a pomocí odpovědí ano/ne od ostatních se na to snaží přijít, při každém NE je řada na dalším hráči a logicky vyhrává ten, kdo na svou identitu přijde jako první 🙂

IMG_2243

V dnešní době máme taky velkou výhodu, že máme moderní technologie, takový telefon s písničkami či filmy nám čas cesty taky dokáže krásně urychlit, takže sluchátka, plná baterka a powerbanka je určitě skvělý nápad a co teprve třeba, když si stáhnete nějakou skvělou hru jako třeba kluci u nás Space team, kterým pak bavili celý autobus 😀

IMG_1229

Ale úplně nejdůležitější podle mě je aktivity střídat, při přestávkách autobusu se jít nadýchat čerstvého vzduchu a dojít si na záchod, cestovat s dalšími lidmi, se kterými si budete moct alespoň povídat a na trajekt se běžte alespoň jednou podívat na palubu, užívejte si volnosti, že nemusíte sedět připoutáni na jednom místě a celkově se snažte si cestu co nejvíce zpříjemnit.

Co je podle vás nejlepší aktivita na těchto cestách?

Tak šťasnou cestu

miska

Trošku opepřený výlet

Čauky všem!

Venku sice mrzne až praští, s někým třeba o led 😀 , ale my se přece nevzdáme výletů ani v tomto období, máme alespoň možnost se pořádně zahřát, tak jdeme na to! Dneska společně poznáme krásu Středních Čech. Zde si vylezeme na jednu rozhlednu a ukážu vám i skryté pozůstalosti hradu…

Vypravíme se z náměstí Jílového u Prahy, kam se dostanete buďto autobusem nebo autem. Tady ode mě dostanete první úkol, musíte najít rozcestník, protože odtud začíná můj popis trasy…

1

Nejprve půjdeme po silnici vedoucí zprava ke kostelu, ale jakmile potkáme ulici, která odbočuje doprava (malá nápověda, hledáme značky zelené naučné stezky), zahneme tam. Ani zde se ale příliš dlouho neohřejeme, neboť po levé ruce nás za chvilku čekají schodu, po nichž seběhneme dolů, hned za nimi se vydáme doleva a nakonec silnici přejdeme a dáme se na cestu, jež vypadá, jako by se ztrácela v polích 🙂 Nebojte neztrácí se, naopak ačkoliv vede po polích naskýtají se nám zde krásné výhled jak na okolní krajinu, tak i na Jílové, to se však budete muset otočit, ale stojí to za to 🙂

32

Cesta ubíhá jako nic, ačkoliv vede do malého kopce, a najednou se ocitáme na dalším rozcestí. Tentokrát u svaté Anny, tady se můžete dočíst některé informace o zdejších dolech, Anna je totiž patronkou horníků a těch v této oblasti byla spousta.

4

Odsud budeme pokračovat tentokrát po červené NS a to doprava, kde už místy vykukuje i rozhledna Pepř! Na tu si uděláme odbočku jen o pár metrů dál a to tak, že se vydáme nahoru cestou vedoucí vpravo a jakoby trochu zpátky.

5

Ze shora je vidět krásná okolní krajina, my jsme sice neměly úplně dobré rozptylové podmínky, ale i tak se bylo na co koukat, takže určitě doporučujeme. Schválně, kdo dohlédne až do Prahy?

6789

Po pokochání se se opět vrátíme na červenou NS, kde ji ale vystřídáme opět za zelenou a budeme pokračovat mírně vpravo dolů po cestě, po které jsme před výstupem na rozhlednu přišly od svaté Anny. Tady dole na nás čekají domy se spoustou štěkajících psů a nakonec silnice. Po té naše cesta sice chvíli povede, ale moc aut tu nejezdí, nebojte. Za pár stovek metrů už z ní zase sejdeme a na rozcestníku, který tu na nás čeká si vybereme žlutou TZ.

10

Teď nás čeká nejstrašidelnější část trasy. Les zde působí opravdu tajemně, ale na nás naštěstí nic nevyskočilo 😀 Kdo z něj tedy vyjde živ a zdráv, bude se držet na hlavní cestě, která vede mírně doprava, kdybyste totiž odbočili vlevo, dostali byste se opět ke sv. Anně a tam už jsme dneska přece jednou byli! Aby se vám ale nestýskalo po malé  luční cestě, hned vzápětí na ni odbočíme a tady nás čekají dva krásné kříže a posed!

11

Ačkoliv po chvíli můžete mít pocit, že jste cestu ztratili, není tomu tak, vede po okraji louky, kterou my hnedka využijeme, neboť dům stojící na jejím kraji po ní obejdeme a zadem se tak dostaneme ke zbytkům Včelního hrádku, druhému významnějšímu bodu naší cesty.

1213

Od něj se nebudeme vracet vrchem, ale naopak spodem to hezky obejdeme zpátky na cestu, jen nezapomeňte včas svou trajektorii stáčet doleva, vede tudy totiž vyšlapaná cesta, jinak byste pak museli překonávat menší, ale o to hlubší údolíčko 😀

Kdo se dostal opět na žlutou značku, bude se jí držet i celým průchodem chatovou oblastí, přechodem přes koleje a až na nádraží, kde si můžete, stejně jako my počkat na vlak, nebo se ještě odsud dostat po zelené TZ okolo nádražní budovy dolů na silnici, kde je i zastávka autobusu 🙂

A jsme v cíli! Doufám, že jste se po cestě pěkně zahřáli, prostředí se vám líbilo a zase se spolu brzo někam vydáme!

Kde jste byli naposledy na výletě? A chodíte na výlety i v zimě?

Krásný víkend a nezmrzněte!

miska