Jak jsem začala a zbytek šel sám od sebe

Čauky všem!

Ty jo, to už je tak dlouho, co jsem si takhle sedla k počítači a napsala vám něco i sem na blog! Ne, že bych poslední dobou neseděla u počítače víc než dřív, ale sepisuju jednu maturitní otázku za druhou a řekněme si upřímně, tam rozhodně nemám takovou volnost v tom, co napíšu, ve výběru témat a ani mě to tak nebaví. Nicméně, dneska si tu rozhodně nechci stěžovat a po těch dvou měsících bych mohla napsat nějaký vysvětlující a obhajující článek, přijde mi to ale zbytečné. Prostě letos maturuju a i kromě toho se mi v životě sešlo spousta věcí, kterým jsem prostě musela a samozřejmě i chtěla dát přednost. Před několika týdny jsem se vrátila na Instagram a dneska se rozhodla využít hodinovou (no možná i delší, jak vidím tu kolonu) cestu autobusem k návratu i sem.

Tenhle článek jsem plánovala vydat v lednu jako takový ten motivační pro vstup do nového roku i dekády, ale aktuální je pořád stejně a motivace na konci února se taky nezakazuje, ne? Takže se pohodlně usaďte a nechte se inspirovat mým příběhem, který začal už v roce 2018.

To jsem dostala v průběhu listopadu takový nápad, že bych mohla na vánoční prázdniny odjet pracovat někam do hor jako servírka, abych si taky užila trochu toho sněhu, volnosti, nových zážitků a tak. No to bylo samozřejmě dost pozdě, takže jsem nápad uložila na třičtvrtě roku zase do šuplíčku a vyndala ho někdy na začátku podzimu loni. Nejprve jsem byla v kontaktu s jedním hotelem v Krkonoších, ale tam to pak nějak z druhé strany vychladlo a já se začala poohlížet po něčem, co by bylo třeba blíž babičce s dědou, u kterých jsme Silvestra zatím vždycky trávili. Takže jasná volba padla na Jizerky a tady jsem si na první pohled zamilovala Prezidentskou chatu (Díky bohu, že nevyšly ty Krkonoše). Nikde nevisel žádný inzerát, že by hledali posilu do svého týmu, já neměla s prací servírky, na jejíž pozici jsem naivně chtěla nastoupit, žádné zkušenosti, ale rozhodla jsem se jít za svým snem a napsala jim na email uvedený na jejich stránkách.

Velmi rychle mi odpověděli a podržte se, odpověď byla kladná! „Ono to fakt vyjde?“ No nevěřila jsem vlastním očím, prý si to mám nějaký víkend přijet vyzkoušet a uvidíme, jak se domluvíme dál. Takže hned první víkend v listopadu jsem jela na zkušební směnu. Byla jsem extrémně nervózní, ale snažila jsem se dělat co jsem mohla a první víkend se mi ani nestal žádný strašný přešlap. Takže to šlo skvěle, já podepsala dohodu o pracovní činnosti a domluvila se na další směnu. Ta se nakonec nekonala, ale byla jsem pozvána na silvestrovský týden, že je to prý fakt honička a normálně berou jen lidi s více zkušenostmi, ale že to snad zvládnu. A zvládla!

Tady už se mi pár přešlapů povedlo, ale všechno nakonec dobře dopadlo a já si začínala čím dál víc připadat jako součást zdejšího skvělého mladého kolektivu kuchařů, číšníků a celého personálu. Po pěti dnech fakt náročných směn jsem sice byla fakt unavená, ale na druhou stranu se mi ani nechtělo domů. A to je co říct, když po cestě tam jsem si myslela, že tam snad ani nechci nastoupit a byla jsem odhodlaná, že pokračovat rozhodně nebudu a vymluvím se třeba na školu, přece jenom maturita se dá vždycky skvěle použít, že jo 😀

Jak ale asi správně tušíte, neskončila jsem a každou směnu si užívám víc a víc. Hrozně mě baví se pořád učit nějaké nové dovednosti, posouvat se z jedné pozice na place na druhou, poznávat stále nové lidi, zlepšovat si vztahy s těmi, které už vidím po několikáté z neznáme se vůbec, „Ty jseš tu poprvé?“, … na „Ahoj, tak jak se máš?“ „A kdy přijedeš příště?“… a taky získávat nové zkušenosti a zážitky.

No a co, že jsem vám tímhle příběhem chtěla předat? Chtěla bych vás popostrčit k tomu, abyste se nebáli jít za svými sny a cíli, což zní jako hrozně prázdné motivační heslo, tak třeba právě tímhle článkem pochopíte, že to myslím vážně, z vlastní zkušenosti a uvidíte, že to funguje.

Někdy je prostě potřeba sebrat všechnu odvahu, vykročit ze své komfortní zóny, sednout k počítači a napsat email, kterým nemůžete vlastně nic ztratit, ale jen získat. A třeba to vyjde, tak jako mně a bude to ještě lepší, než jste očekávali. No fakt bych před třeba dvěma měsíci nevěřila tomu, že o svých jarních prázdninách raději vynechám dovolenou a budu teď sedět v autobuse, no hádejte jakým směrem a kde mě od dneška až do neděle můžete zase potkat…

Tak se seberte, podívejte se na své sny a cíle, co jste si určitě vzorně na začátku roku 2020 sepsali ať už na papír nebo do hlavy a popřemýšlejte, co je ten první krok, co k jejich naplnění musíte udělat a nejde udělat právě teď? Pokud jo a já věřím, že tomu tak ve většině případů bude, udělejte ho. Kupte si měsíční členství v místním bazénu, abyste začali chodit pravidelně plavat a už dneska vyražte klidně jen na pár bazénů, pošlete dopis svým rodičům, který bude více osobní než SMS, ve kterém je pozvete k sobě na večeři, abyste konečně zase urovnali vztahy ve své rodině či zavolejte pár svým kamarádům a společně něco naplánujte třeba už na tenhle víkend, když jste si přáli trávit s nimi letos víc času. Všechno jde, když se chce, tak začněte opravdu chtít!

A schválně mi dejte vědět, co jste se rozhodli proměnit ve skutečnost a jaký první krok jste proto podnikli…

Těším se zase na vaše příběhy a doufám, že vás článek po nějaké době zase potěšil 😀

Co pro mě znamená mých pár nejbližších?

Čauky všem!

Je neděle, já ležím na chatě v posteli, právě jsem dočetla úžasnou knížku Šlehačková oblaka od Terky Salte a jsem úplně namotivovaná začít psát, ani nevím vlastně proč mě to tak nutí psát, ale to je asi jedno, důležité je, že na to mám chuť, to pak ty řádky vždycky přibývají rychleji 🙂 A o čem, že dnes budou? O mých kamarádech, o tom, proč jsem za ně tak moc ráda a proč bych je neměnila 🙂

20170616_215115

Nikdy jsem nebyla ve skupině lidí nějak oblíbená, bavilo se se mnou jen pár lidí a to jsem měla ještě pocit, že se jim musím tak nějak vnucovat. Všechno se to začalo postupně měnit s přechodem ze základky na gympl a asi nejspokojenější se cítím teď. Mám ve třídě pár lidí, kteří mi jsou bližší a bez nich bych asi teď osm let ani nezvládla. Asi? No určitě ne! Ale pak jsou ve třídě i další lidi, které bych za kamarády taky označila, a tak mám skvělou partu lidí, s nimiž si dokážu povídat dlouho a dlouho, skvěle se spolu nasmějeme a je nám všem (teda alespoň doufám) spolu dobře 😀

Kamarády mám samozřejmě i mimo školu, no samozřejmě, znám se s nimi už sice docela dlouho, ale podnikat něco i mimo brigády, ze kterých se známe, jsme začali až v poslední době. Jak už jsem zmínila, známe se z táborů a podobných akcí pro děti, kam chodíme jako instruktoři, jsou to ale super lidi, se kterými si máme co říct i mimo tyto akce a já jsem hrozně vděčná, že jsem měla možnost je poznat.

Proč ale vlastně píšu tenhle článek? Chtěla bych vás ponouknout k tomu, abyste si svých přátel vážili a užívali si všechny akce, které společně podniknete a ať jich je co nejvíce (těch zážitků)! Mým hlavním podnětem pro tento článek byla totiž návštěva mojí kamarádky Vali, už několikrát jsem si domů pozvala kamarádky a už u mě i přespávaly, já zatím ale ještě u nikoho nikdy nepřespávala, nechci tím říct, že bych nikdy nespala mimo domov, ale nikdy jsem nepřespávala u někoho jiného doma, a tak to pro mě byla super nová zkušenost a musím říct, že jsme si to ohromně užily!

Udělaly jsme si z toho takové holčičí odpoledne a večer, kdy jsme dělaly to, co nás bavilo, uvařily jsme si skvělou večeři, Vali mě provedla vesnicí, ve které bydlí, a večer, protože nám nefungoval film prokecali spoustu času. No bylo to prostě úžasné a já jsem si uvědomila, jaké mám skvělé kamarády, se kterými mám mnoho společného a ačkoliv se vždycky na všem neshodneme, vůbec nevím, co bych bez nich dělala.

Pokud to tedy někdo z vás, mých kamarádů, čte, děkuju vám za to, že tu pro mě jste a musíme zase brzo něco podniknout!

Hnedka v sobotu mě čeká ples, a tak se moc těším, co zažijeme!

Co říct závěrem, kdybych potkala ještě několik takhle super lidí, vůbec bych se nezlobila, důležité ale pro mě je neztratit ty, co tu mám teď a jen se těším, o čem dalším vám díky nim budu moct napsat a třeba si časem najdu nějakou tu spřízněnou duši i ve světě blogerů a blogerek, a tak to budou zase úplně jiné zážitky.

Odkud máte vy nejvíce svých kamarádů? A jakých momentů s nimi si vážíte nejvíc?

Mějte se krásně a nezapomeňte zase brzy něco společně s přáteli podniknout 😀

miska