U nás v Čechách

Čauky všem!

Jak už jsme avizovaly v minulém článku, nové příspěvky můžete očekávat i v pondělí/úterý, no a první takový je tady.

K dnešnímu článku mě inspiroval uplynulý víkend, kdy jsme jeli na lyže a já zimu a hlavně to lyžování nemusím, jet rychle dolů se bojím, nebaví mě to a připadám si jako naprosto neschopný člověk. No co mi ale zbývalo, musela jsem jet…

Řeknete si, no co, zatnu zuby, víkend přežiju a mám vystaráno, hold 1 víkend se nebude dělat, to co chci já. No jo, jenže to já neumím, kdybych jenom nadávala, ale já začnu křičet, naštvu se, a tak to zkazím i těm ostatním.

A přesně proto, abyste vy na tom mohli být lépe než já, bych vám ráda pověděla svůj příběh …

Máme jet za babičkou a na lyže, neee! Křičím, že nikam nepojedu, jedu naštvaná a doufám, že si tam něco zlomím (trochu ujeté, že?). Vyjíždíme. Je mlha. No to bude super víkend. Ale na horách je hezky, jenže je 12:00 a my teprve vyrážíme hladoví na svah. Moje naštvání ještě bobtná, jelikož není kde zaparkovat. Nakonec jsem jedno místo objevila, uf! A hurá do lyžáků. Další skvělá věc, prostě se do nich nemůžu nazout, bolí mě z toho oba kotníky, obzvláště ten, který byl před čtvrt rokem vyvrknutý. Tahle akce už asi ani dobře dopadnout nemůže…

Ale aby mohla vůbec pořádně začít, je potřeba přesunout se z parkoviště na svah. To je pro mě taky horor, chůze v lyžákách asi nebude mou silnou stránkou, ještě jsem si je špatně utáhla a bolí mě lýtko, ale stop fňukání a vzhůru vlekem.

První pozitivní věc-zvládla jsem vyjet kotvou, aniž bych spadla, jak jsem čekala, JUPÍ! A teď poprvé po roce dolů. Bojím se, ale jedete to, jedu asi nejpomaleji z celého svahu, ale jedu, stylem nestylem dojedu bez spadnutí až dolů! Ale pořád mě to nebaví, nejradši bych lyžáky zula a jela pryč. Jenže máme 3-hodinovo permanentku, tak se jede dál…

Asi po dvou jízdách máme svačinu, SUPER! Povolím si lyžák, lýtko přestane bolet a jede se dál! No ne, ona to začíná být docela zábava, nohy nebolí, jízda se pomalu, ale jistě zrychluje a já přijímám rady, jak jet a vypadat při tom alespoň trochu dobře ne jako uplný začátečník! Mě to snad nakonec i docela baví! Jezdíme asi ještě 2 a půl hodiny a já jsem přežila, dokonce ve zdraví!

Proč jsem to na začátku vlastně tak odsuzovala? Nemohla jsem se přemoci a bez keců sem jet? MOHLA! A dokonce MĚLA! Jenže já to prostě v té situaci neumím 😦

Prostě na sobě musíme pracovat, zkusme si tedy z tohoto mého kratšího příběhu vzít ponaučení, že je občas třeba se přemoct a nadávat až, když už bude 100% jisté, že je to špatné. Protože i to, co se nám na první pohled nelíbí, může být nakonec i docela fajn, nemyslíte?

Doufám, že vy jste na tom v takovýhle situacích líp než já, schválně mi napište, Jak si myslíte, že byste se zachovali vy? A jestli to odpovídá vašemu ideálu, jak se zachovat 🙂

Tak snad se vám i takovéhle články inspirované našimi zkušenostmi budou líbit, tak čau příště 😀